Recenze: 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází

0

Film, který prošel relativně bez povšimnutí, ačkoliv dosahuje stejných kvalit jako díla stejného žánru. Tedy například Černý jestřáb sestřelen, Na život a na smrt, nebo Americký Sniper. Tedy filmy, ve kterých americké elitní jednotky bojují s islámskými extremisty. Děj se tentokrát neodehrává v Somálsku, ani v Afghanistánu nebo v Iráku, ale v Libyi v roce 2012 těsně po svržení diktátora Kaddáfího.

Jako všechny tři zmíněné filmy je scénář napsán podle skutečných událostí. A stejně jako tyto tři filmy i 13 hodin symbolizuje pro část Ameriky určité trauma. Není to ale protiválečné trauma, které zžíralo levicovou generaci 60. a 70. let. Je to trauma, když Američané musí vidět své válečné hrdiny umírat. Trauma o to horší, když se k němu jako ve 13 hodinách přidá pocit zrady. Američané totiž právem vyčítají Hillary Clinton, jako tehdejší ministryni zahraničí, že záměrně snížila ochranu amerických vládních pracovníků v Libyi a vystavila je tak ohrožení. A k tomu také nakonec došlo.

Takže máme tu film, který přesně kopíruje, co se tehdy stalo. Libye, město Benghází. Ve městě operuje neoficiální americké diplomatické zastupitelství, a něco přes kilometr od něj absolutně neoficiální úřadovna CIA, kterou hlídá skupina soukromých vojenských kontraktorů, bývalých příslušníků amerických speciálních jednotek. Velitel mise CIA je neustále upozorňuje, že se za žádnou cenu nesmí dostat do konfliktu s místními a jejich činnost je tak pouze ochranná.

V té době do Benghází dorazí velvyslanec Stevens, který chce s novou Libyí navázat lepší mezinárodní vztahy, než tomu bylo za vlády Kadáffího. Odmítne ubytování na misi CIA a místo toho zůstane jen se dvěma strážci v budově zastupitelství. Operativci CIA zaznamenají, že jejich objekt je sledován místními militanty a při jedné schůzce ve městě jen jejich pohotová reakce zabrání útoku nebo únosu ze strany islamistů.

V Libyi v té době vládne chaos. Neexistuje jedna vláda, ale země je ovládána různými gangy – milicemi. Některé z nich s Američany spolupracují, jako například skupina 17 února, jiné, jako Ansar Al-Sharia jsou napojeny na Al Kaidu.

Večer, na jedenácté výročí 11. září se k budově zastupitelství za výkřiků Allah Akbar rychle blíží po zuby ozbrojené milice. Polooficiální policejní auta jim vyklízejí pole a když se militanti dostanou k budově hlídané několika členy 17 února, prudká střelba ze samopalů a RPG ochranu budovy okamžitě smete a islamisté vtrhnou do areálu.

A tady dostáváme obraz, který známe ze všech tří výše zmíněných filmů. Konflikt civilizace reprezentovaný hrstkou sice elitních, ale pořád jen hrstkou vojáků, proti mračnům bojovníků, kteří svým myšlením, vzhledem i vystupováním zůstali kdesi ve starověku. Je to stejný obraz jako ve starém britském filmu Zulu, kde na ukázněné řady červenokabátníků útočí polonazí divoši s kopím. Je to stejný obraz jako ze Čtyř pírek, kde znovu britští vojáci čelí drtivé přesile otrhaných Mahdího dervišů. Je to stejný obraz jako většina amerických filmů o Vietnamu, kde pár amerických vojáků čelí záplavě partyzánů Vietkongu v jejich cvičkách a rýžových kloboucích, kteří tentokrát díky pomoci komunistických zemí nejsou vyzbrojeni mačetami, ale moderními automatickými puškami.

Ve 13 hodinách jsme zase na takovém bojišti, jen v jiné zemi a v jiné době. Šest bývalých SEALs, mariňáků a rangerů tu čelí naprosto zdrcující přesile primitivních ale fanatických vousáčů, že člověka napadne, kde taková zvířata produkce sehnala. Nejsou to dobří vojáci, neumějí pořádně střílet, ale je jich tolik, že jejich palebná síla je jednoduše masivní.

Protože je film podle skutečné události, nemá smysl neprozrazovat děj. Ten si každý může najít na internetu. Američané ze základny CIA se probijí do areálu zastupitelství a pokusí se velvyslance zachránit. Dorazili ale pozdě. Velvyslanec se při útoku islamistů udusil kouřem a ani převoz do nemocnice, kam jej dovezli spřátelení Libyjci, jej nezachránil. To ale Američané neví a společně s několika věrnými bojovníky 17 února bojují s obrovskou přesilou Al Kaidy.

Typické pro boj v ulicích Benghazí je to, že Američané nejsou schopni poznat, kdo je přítel a kdo ne. Benghazí je plné ozbrojenců, kteří vypadají k nerozeznání od sebe. Tmavá pleť, kalašnikov v ruce a zarostlá tvář. Přesto se jim, i s pomocí Libyjců, kteří jim pomáhají, podaří dostat zpět na základnu CIA, kterou pak úspěšně ubrání před všemi útoky islamistů. Tedy až na ten poslední. Ale na to se podívejte ve filmu.

Na Třináct hodin a další filmy tohoto typu se dá dívat různě. Můžete je brát jako dobrý akční film podle skutečné události. Ale zajímavější je zastavit se u toho, že právě jde o skutečnou událost. Postavíme vedle sebe americké vojáky, kteří jsou civilizovaní, z našeho světa, dá se s nimi velmi dobře ztotožnit, a vedle nich jejich islamistické protivníky. A je vcelku jedno, jestli jsou to ti z Mogadišu, Afghanistánu, Ramadí nebo Benghazí. Film je ukazuje takové, jací jsou. Divocí, krvežízníví, primitivní, zlí. A teď si uvědomme, že s nimi sdílíme stejnou planetu. Že jejich bojiště není tak daleko od nás. Že mnozí z nich už mezi námi v Evropě jsou. Že jejich vzdálená bojiště se brzy mohou objevit i v našich městech.

Podívejte se na film Třináct hodin a pokaždé když kulka z pušky amerických vojáků zlikviduje nějakého islamistu, připijte na to, ať tento boj nemusíme nikdy zažít v Praze, Bratislavě, nebo Vídni. Likvidujme je v jejich zemích a k nám nepusťme ani jednoho.

Comments

comments