Barma – zatím stále ještě autentická + fotogalerie

0

Je na světě spousta zemí, jež musím navštívit – pokud možno teď, hned. Drobným problémem je, že takovýchto zemí je asi třicet, tudíž svůj imaginární cestovatelský diář mám zaplněn na mnoho let dopředu. Zajímavé je, že Barma v něm nikdy nefigurovala. Popravdě jsem o této zemi neměl žádnou specificky vyhraněnou představu. Věděl jsem, že zde po dlouhá léta panoval jakýsi prapodivně rigidní režim a různá zde žijící etnika si své účty s vládnoucí garniturou, či mezi sebou, navzájem vyřizují v podstatě dodnes. Jednoho dne jsem však při čtení cestopisně laděných článků zabrousil k této bývalé britské kolonii a rázem mě zaujala tak, že jsem se ji rozhodl navštívit, aniž bych si to předem plánoval.

Nepopírám, že v tom určitou roli sehrála jistá pohodlnost, neboť mé informace indikovaly, že Barmanci se k bílým turistům chovají veskrze přátelsky, což mohu z osobních zkušeností potvrdit i u jiných východoasijských zemí. Rád navštěvuji země, jež jsou něčím specifické, bez ohledu na kontinent, člověk však musí být připraven na to, že každá etnická či kulturní skupina má jiné mody chování jak interně, tak i navenek.  Nevyhnu se zde jisté paušalizaci, avšak subjektivně mohu říci, že při cestování jihovýchodní Asií může člověk psychicky relaxovat, zatímco v rovníkové Africe či na některých karibských ostrovech musí být slovy Miroslava Donutila “furt ve střehu.”

Hlavní město Yangon, zejména pak downtown, vás svou elektrizující atmosférou vtáhne do děje, avšak naprosto nenásilně, aniž by vám dával kdokoli najevo, že jste chodící Visa karta. Yangon totiž představuje po etnické, kulturní, geografické a estetické stránce tu pravou Indočínu. Zde se tyto živly naprosto přirozeně střetávají. Procházíte se v uličkách, kde se cítíte jako v srdci pulsující Kalkaty, přejdete o pár bloků dál a hle!, rázem se ocitáte v Číně. K tomu si připočtěte některé typicky barmské náležitosti, jako například mnichy, kteří po nezbytných ranních modlitbách chodí svorně a nerozlučně s miskami a ešusy s jídlem po dopoledních almužnách – od noviců až po protřelé veterány o hůlkách, pamatujicí snad ještě britské panství.  S ešusy proto, neboť mnichům z theravadských klášterů je po poledni zapovězeno konzumovat cokoli mimo nealkoholických a nekofeinových nápojů. Za další yangonske specifikum se dá považovat ulice, v níž se nachází snad třicet zlatnictví – v zemi, jejíž odlehlejší části jsou ne nepodobny Africe a v drobných obchůdcích si jejich majitelé večer svítí svíčkami. Zřejmě to zlato jezdí skupovat bohatí Čínané a Indové po kilech vzhledem k příznivým cenám, jiné vysvětlení pro tento jev vážně nemám.

Barmskou neřestí je žvýkání betele. Navenek se to projevuje tím, že si jen tak v poklidu kráčíte po ulici a zničehonic z vedlejšího krámku vyběhne človíček, vcukuletu vyplivne jakousi odpornou břečku a obratem zapluje zpět za pult. Při bližším kontaktu s Barmanci si nelze nevšimnout, jak destruktivní efekt má tento zlozvyk na jejich chrup a dutinu ústní. Pokud byste do Barmy cestovali s přítelkyní, buďte klidní, s Barmancem vám nejspíš nezahne.

Barma je zemí převážně buddhistickou, dle oficiálních statistik toto náboženství vyznává až 90% obyvatel země, v odlehlých horských oblastech na severozápadě země ovšem najdete i četné křesťanské kostely, ačkoli před sto a více lety se zde snoubilo křesťanství s vírou předků – animismem. Pro Evropana je příjemné, že Allah a Mohammed zde ve veřejném životě hrají jen menšinovou roli, jejich vyznavači se rekrutují především z řad bengálské populace, obývajicí příhraniční oblasti s Indií a Bangladéší, najdete je ovšem i ve větších městech. Nedá se však ani zdaleka říci, že by náboženská situace v zemi měla blízko k idyle – buddhisté a křesťané se navzájem tolerují (alespoň tak mi to bylo řečeno a nikde jsem neslyšel o opaku), zatímco mezi buddhisty a muslimy propukají sváry, zejména pak v západobarmském státě Arakan (anglicky Rakhine State), v němž žije zhruba milionová populace Rohingů, těžko však její počet přesně určit, neboť mnoho Rohingů bylo nuceno zemi opustit. Arakanský stát jsem bohužel neměl čas navštívit, když jsem se však na Rohingy zeptal některého z Barmanců, hovořícího alespoň lámanou angličtinou, bylo mi řečeno, že se v zemi jedná o cizí element – etnikum, jež se do země dostalo ilegálně ze sousedního Bangladéše. Nepřísluší mi zde fundovaně hodnotit veškeré dílčí aspekty tohoto etnicko- náboženského konfliktu, sám za sebe však mohu říci, že islám jihovýchodní Asii nesluší. Loni jsem navštívil indonéskou Jávu – ostrov dechberoucí sopečné krajiny a sympatických lidí, jakmile však spustil muezzin, připadlo mi, že něco zde nepasuje. Indonesie bývá vydávána za příklad náboženské tolerance v majoritně islámské zemi, pravdou však je, že islamistické frakce v parlamentu nabývají na síle, což se navenek projevuje ve striktních restrikcích stran konzumace alkoholických nápojů, údajně se dokonce připravuje návrh zákona o paušální prohibici, z něhož budou mít obrovskou radost zejména na turistickém Bali. Kapitolou samou pro sebe je sumaterská separatistická oblast Aceh, v níž oficiálně platí právo šaria a dochází v něm k takovým kratochvílím, jako je například veřejné bičování žen obviněných z předmanželského sexu.

Avšak zpět k buddhistické Barmě: její památky jsou opravdu úchvatné, namátkou jmenujme například pagodu Shwedagon nebo památkovou oblast Bagan, o dalších se můžete dočíst ve faktograficky zaměřených cestopisech. Tolik Buddhů jsem ještě nikde neviděl a zřejmě již asi nikdy neuvidím, pomalu na mě vyskakovali i ze sna, Angličan by zřejmě použil termínu “overbuddhing”, pokud by ovšem existoval. Při vstupu do buddhistických svatyní je třeba dodržovat jistá pravidla, kupříkladu vás tam nepustí v botách či ponožkách, musíte si je odložit před vchodem, popřípadě nosit s sebou.

Měl jsem možnost navštívit i některé horské oblasti, přičemž v některých z nich žijí lidé, které civilizace zasáhla teprve velmi nedávno a jejich materiální úroveň je na úrovni obyvatel nejchudších států rovníkové Afriky. Čtyři dny jsem strávil absolutně mimo dosah všech facebooků a internetu (čti civilizace) v lůně barmských hor ve státě Chin. Už cesta tam stála za to, a to nejen pro ty neskutečné serpentiny po hliněných cestách a smrtící výhledy do propastí: poprvé v životě jsem totiž jel pojízdným mrazákem z nějakých tajných důvodů maskovaným za mikrobus. Říkám si, že místní tu pojízdnou kryokomoru musí brát za vítanou atrakci a jízdu v ní si vysloveně užívají, jinak bych si těžko vysvětloval, proč udržují teplotu v rozmezí 5-10 stupňů, což je pocitově asi tolik, co 0 stupňů Celsia. Pobyt v horách jako takový jen velmi těžko smrsknu do několika vět, každopádně mohu říci, že jsem zažil jednu z nejautentičtějších zkušeností vůbec, včetně přenocování v lokálním příbytku v horách bez elektřiny, kde jsem měl možnost popíjet domácí víno z tradičního rohu. Říkal jsem si, že přesně takhle přebývali naši předkové ve středověku, a popravdě mě z hloubky celého prožitku jímal trochu děs, protože si už moc nedokážeme představit existenci v takto dřevních podmínkách v závějích prachu a koncentrované materiální bídy. Barma, a zejména její venkovské oblasti, je vskutku autentická – a to i proto, že jiná zatím být neumí.

Apropo, když jsme u té chudoby: víte, co je v těchto odlehlých oblastech první vlaštovkou globalizace? Ano, správně, jsou to fotbalové dresy nejúspěšnějších týmů anglické Premier League. Děcka si na hliněných pláccích kopou s hadráky jak naši praprapradědové, ovšem falešnou repliku dresu některého z nejbohatších světových klubů musí mít na sobě, i kdyby hrom bil. Kdyby se bývala hrála v pravěku nějaká Pra-Premier League, dám za to krk, že by lovci vyráželi na mamuty v rudých dresech se jmenovkou Rooneyho, popřípadě ve vybledlé modři s Etihadem na prsou.

Odvrácenou tvář barmské zkušenosti je možno pozorovat u jezera Inle z níž mistní podnikavci vytvořili velkou tržnici, kde ‚majfrendi‘ (vtíraví úlisní obchodníčci-podvodníčci, kteří se nacházejí takřka ve všech zemích třetího světa, usmívají se na vás od ucha k uchu a zdraví vás “Hello, my friend!”)  hráli prim a byli by vám schopni prodat třeba i kravské lejno. Obávám se, že takto nějak vypadá budoucnost této země, neboť Barma je vycházející hvězdou na turistickém nebi. Zatím do ní jezdí převážně nezávislí cestovatelé a fotografové, masový turismus ve stylu Thajska a Filipín již ovšem klepe na dveře.

Mohu říci, že mimo “majfrendů” jsem měl s místními obyvateli velice pozitivní zkušenosti. Když jste za nimi přišel a byl jste se schopen s nimi dorozumět, vždy vám podali pomocnou ruku a poradili. Horší je však jejich vztah ke zvířatům, jež berou takřka výhradně coby prostředek obživy. Na rozdíl třeba od Vietnamu je v Barmě po půlnoci vyjma hlavního města totálně mrtvo a vládu v ulicích přebírají smečky psů. Ti se z denních žebráků u pouličních restaurací stávají neomezenými vlčími vládci noci a kráčet liduprázdnými ulicemi spícího města opravdu není nejpříjemnější pocit ani pro milovníka psů, mezi něž se řadím. Těžko tato stvoření za jejich vrčení a štěkot vinit, každý chvilku tahá pilku. Ve dne se těmto pouličním vořechům dostává jen samých ústrků, zejména pak od dětí, které je co chvíli něčím přetáhnou. Nic naplat, ochrana zvířat tak, jak ji známe, je zatím ještě stále doménou západní civilizace, v těchto zemích se většina lidí musí sakramentsky ohánět, aby si vydělala na svůj denní chleba a uživila vlastní rodinu, a na další myšlenky a postoje už není čas a energie.

Berme proto Barmu takovou, jaká je. Otázkou zůstává, jakou bude za pár let.

Comments

comments