Co si zakladatelé Ameriky skutečně mysleli o rase

0

Dnes Spojené státy oficiálně zastávají pozici, že všechny rasy jsou si rovné. Naše země je také zavázána – právně i morálně – že rasa není vhodné kritérium pro hodnocení v jakémkoliv ohledu, kromě podpory “diverzity” nebo z důvodu náprav minulých špatností vykonaných bílými na nebílých.

Mnozí Američané citují, že “všichni lidé jsou si rovni”, frázi z Deklarace nezávislosti, aby podpořili tvrzení, že tento pohled na rasu byl nejen nevyhnutelný, ale také očekávaný ze strany Zakladatelů. Je zajímavé, že prominentní konzervativci a oblíbenci Tea Party jako Michele Bachman a Glenn Beck posunuli tento dojem ještě o krok dál a ujišťují, že dnešní rasové rovnostářství byl cíl našeho národa již od jeho prvních dní.

Hluboce se mýlí.

Od raných koloniálních dob, a do doby vzdálené jen několik desetiletí, téměř všichni bílí věřili, že rasa je základním aspektem individuální a skupinové identity. Věřili, že lidé rozdílných ras mají různý temperament a schopnosti, a vytvářejí významně odlišné společenství. Věřili, že pouze lidé evropského původu dokážou zachovat společenství, ve kterém by si přáli žít, a silně oponovali rasovému míšení. Více než 300 let tak americká politika odrážela názor na rasu, který byl zcela odlišný od toho, co vládne dnes.

Ti, kteří by chtěli Zakladatelům přisuzovat rovnostářství, by si měli uvědomit, že v roce 1776, v době sepsání Deklarace, bylo rasové otrokářství v Americe staré více než 150 let a bylo praktikováno v Novém světě od Kanady po Chile. V roce 1770 téměř 40 procent bílých domácností na Manhattanu vlastnilo černé otroky a v kolonii New York bylo víc otroků, než v Georgii. Je pravda, že mnozí ze Zakladatelů považovali otroctví za hroznou nespravedlnost a doufali v jeho odstranění, ale osvobozené otroky chtěli ze Spojených států odvézt, ne s nimi žít jako rovní.

Názory Thomase Jeffersona byly typické pro jeho generaci. Přes to, co napsal v Deklaraci, nevěřil, že černí jsou si s bílými rovni, když říkal, že “obecně se zdá, že jejich existence je založená více na emocích, než uvažování.” Doufal, že otroctví bude jednoho dne zrušeno, ale “až bude svobodný, bude (černoch) odklizen mimo dosah míšení.” Jefferson také očekával, že bílí nakonec vyženou všechny indiány z Nového světa. Spojené státy, jak napsal, jsou “hnízdem, ze kterého bude celá Amerika, severní i jižní, obydlena lidmi pouze evropského původu.”

Jefferson oponoval míšení ras z mnoha důvodů, ale jedním byla jeho preference fyzických rysů Evropanů. Psal o jejich “rozpuštěných vlasech” a jejich “elegantní symetrii postavy,” ale také zdůrazňoval i důležitost barvy samotné:

“Nejsou snad krásné tóny červené a bílé, které při projevu každé vášně zalijí jejich (bílou) tvář lepší, než věčná monotónost, která vládne ve tváři s neodstranitelným černým závojem, který zakrývá každou emoci této rasy?”

Jako George Washington byl Jefferson otrokář. Ve skutečnosti bylo devět z prvních jedenácti prezidentů otrokáři, s výjimkou Adamsů. I přes Jeffersonovu naději pro budoucí zrušení otrokářství během svého života nevydal žádné rozhodnutí, které by jeho otroky po jeho smrti osvobodilo.

James Madison s Jeffersonem souhlasil, že jediné řešení rasového problému bylo otroky osvobodit a vyhnat je: “Ve shodě s existujícími a pravděpodobně nezměnitelnými předsudky v Americe by měli svobodní černí být navždy vypuzeni mimo území, která jsou obydlena bílou populací.” Navrhoval, že by federální vláda vykoupila všechny otroky a převezla je za moře. Po dvou termínech v prezidentském úřadu stál v čele Americké kolonizační společnosti, která byla založena za účelem repatriace černých.

Benjamin Franklin toho o rase psal málo, ale měl smysl rasové věrnosti, která byla pro jeho dobu typická:

“Počet čistě bílých lidí ve světě je proporčně velmi malý. Přál bych si, aby se jejich počet zvýšil. Ale možná jsem předpojatý barvou pleti mé země, protože taková předpojatost je lidstvu přirozená.

Franklin tak oponoval importu dalších černých do Spojených států:

“Proč zvyšovat (počet) synů Afriky jejich vysazením do Ameriky?”

John Dickinson byl zástupce z Delaware do ústavního shromáždění a psal tak efektivně v zájmu nezávislosti, že si vysloužil přezdívku “Písař revoluce.” Jak bylo v jeho době běžné, věřil, že homogenita, ne diverzita, je největší silou nové republiky:

“Kde kdy existovala konfederace republik spojených jako tyto státy, kde by lidé byli tak sjednoceni náboženstvím, krví, jazykem, zvyky a způsoby.”

Dickinsonovy názory byly vyjádřeny v druhém vydání The Federalist Papers, ve kterém John Jay vyjádřil dík, že “Prozřetelnost byla potěšena, že dala tuto spojenou zemi jednomu spojenému lidu, lidu vzešlému ze stejných předků, mluvících stejným jazykem, praktikujícím stejné náboženství, oddanému stejným principům vlády, velmi podobným v jejich způsobech a zvycích.”

Poté, co bylo v roce 1788 schválena Ústava, se Američané museli rozhodnout, komu dovolí stát se součástí jejich nové země. První občanský zákon, schválený o dva roky později, specifikoval, že pouze “svobodné bílé osoby” mohou získat občanství a imigrační zákony, které byly stvořeny, aby zem udržely většinově bílou, byly zrušeny teprve roku 1965.

Alexander Hamilton byl podezíravý i vůči evropským imigrantům, když psal, že “příliv cizinců musí vytvářet jednotný tábor.” John Quincy Adams vysvětloval německému šlechtici, že pokud budou chtít Evropané migrovat, “musí setřást svou evropskou kůži, a nikdy ji znovu nepřijmout.” Ani jeden z těchto mužů neuvažoval o migraci nebílých.

Černí, i když svobodní, se nemohli stát občany USA až do schválení čtrnáctého dodatku v roce 1868. Otázka jejich občanství vyvstala během krize v Missouri v letech 1820 a 1821. Ústava Missouri zakazovala imigraci černých.

ABOLICIONISTICKÉ HNUTÍ

Dnes je běžné tvrdit, že Sever byl jednotný v touze osvobodit černochy a učinit je sociálně a politicky rovné s bílými. Opět, toto je falešný názor. Předně, otrokářství přetrvalo na Severu dlouho po Válce za nezávislost. Ve státě New York bylo zrušeno teprve roku 1827 a v Connecticutu vydrželo až do roku 1848.

Ani abolicionistický sentiment nebyl převládající. Mnozí Seveřané odmítali zrušení otroctví, protože se obávali, že povede k rasovému míšení. Nejjednodušším způsobem, jak vyvolat odpor k seveřanským abolicionistům, bylo tvrdit, že to, co skutečně propagují, jsou smíšená manželství. Mnoho abolicionistů vyjadřovalo silný nesouhlas s rasovým míšením, ale fakt, že mluvčí na abolicionistických shromážděních mluvili k rasově smíšeným davům byl dostatečně šokující, aby tato obvinění byla uvěřitelná. Během dvacátých let 19. století na Severu proběhlo ne méně než 165 proti abolicionistických výtržností, a téměř všechny z důvodu obav, že zrušení otroctví povede ke smíšeným manželstvím.

Třicátá léta viděla další násilí. 4. července 1834 přečetla Americká protiotrokářská společnost své Prohlášení sentimentu rasově smíšenému davu v New York City. Výtržníci shromáždění rozbili a násilnosti pokračovaly 11 dalších dní. Národní gardě se podařilo obnovit pořádek až tehdy, kdy společnost vydala dodatek k Prohlášení, kde stálo: “Zcela odmítáme jakoukoliv touhu propagovat a podporovat manželské svazky mezi bílými a barevnými osobami.”

Filadelfie zažila vážné výtržnosti v roce 1838 poté, co abolicionisté, kteří měli problém sehnat místo pro svůj míting, postavili svou vlastní budovu. 17. května se shromáždilo několik tisíc lidí, mnozí s vysokým sociálním statusem, a budovu spálili, zatímco hasiči stáli opodál a nedělali nic.

Sentiment proti černým byl tak silný, že mnozí Seveřané podporovali zrušení otroctví jen za podmínky, že černoši budou z USA deportování. Aktivismus odpůrců otroctví tak často vyjadřoval přesvědčení, že otrokářství je špatné, ale žádnou touhu učinit černochy sobě rovné. William Lloyd Garrison a Angelina a Sarah Grimké obhajovali rovné zacházení pro černé ve všech aspektech, ale jejich postoj byl menšinový. Henry Ward Beecher, bratr Harriet Beecher Stowe, která napsala Chaloupku strýčka Toma, vyjádřil názor většiny: “Splňte nejdřív svou povinnost k barevným lidem tady; vzdělejte je, pokřtěte je a pak je kolonizujte.”

Americká kolonizační společnost byla nejlépe známou z mnoha organizací založenými za účelem vystěhování černých ze Severní Ameriky. Na jejím inauguračním shromáždění v roce 1816 Henry Clay vyjádřil její účel:

“zbavit země neužitečné a zhoubné, pokud ne nebezpečné části populace.” Následující prominentní Američané nebyli jen pouhými členy, ale byli oficiálními aktivisty společnosti: James Madison, Andrew Jackson, Daniel Webster, Stephen Douglas, William Seward, Francis Scott Key, Winfield Scott, John Marshall a Roger Taney. James Monroe, další americký prezident, který vlastnil otroky, pracoval tak neúnavně na kauze “kolonizace”, že se hlavní město Liberie pojmenovalo Monrovia na jeho počest.

První Američané vložili svůj odpor k rasovému míšení do zákona. Mezi lety 1661 a 1725 Massachusetts, Pensylvánie a všechny jižní kolonie schválily zákony zakazující mezirasové manželství a v některých případech i cizoložství. Z 50 států ne méně než 44 mělo v nějaké době ve své minulosti zákony zakazující smíšená manželství. Mnoho Seveřanů bylo zděšeno, když zjistili, že někteří jižanští otrokáři měli černé milenky. Když Bostoňan Josiah Quincy psal o své cestě po Jižní Karolíně v roce 1773, vyjádřil šok nad zjištěním, že gentleman může mít vztah s “černoškou nebo míšenkou.”

Massachusetts zakazovalo rasové míšení mezi lety 1705 až 1843, kdy zákaz zrušilo poté, co jej většina lidí pokládala za zbytečný. Nový zákon zmiňoval, že mezirasové svazky jsou “důkazem zvrhlých pocitů, špatného vkusu a osobní degenerace,” že je nemožné je pokládat za něco běžného, aby se z toho stal problém.

Seveřanské hnutí “volné půdy” ze 40. let 19. století je často popisováno jako přátelské k černým, protože odmítalo rozšíření otroctví do nově získaných teritorií. To je další nedorozumění. Pensylvánský demokrat David Wilmot hnutí začal, když představil dodatek zakazující otroctví ve všech teritoriích získaných po Mexicko-Americké válce. “Wilmotovo provizo” bylo jistě proti otrokářské, ale Wilmot nebyl proti otroctví. Neodmítal otrokářství na Jihu, jen jeho šíření do západních teritorií. Během debaty v Kongresu se Wilmot zeptal: “zda tato rozlehlá země mezi Rio Grande a Pacifikem by měla být vydána servilní práci černých, nebo zachována pro svobodnou práci bílého muže. Černá rasa už okupuje dost z tohoto krásného kontinentu; zachovejme to, co zbývá, pro nás a naše děti.

Wilmot tento dodatek nazýval “Provizo bílého muže.”

Historie volebního práva odráží jasnou koncepci Spojených států jako národa řízeného bílými pro bílé. Každý stát, který vstoupil do Unie mezi lety 1819 a Občanskou válkou, bránil černým volit. V roce 1855 směli černí volit pouze v Massachusetts, Vermontu, New Hampshire, Maine a Rhode Islandu, což dohromady tvořilo jen 4 procenta černošské populace. Federální vláda zakazovala svobodným černochům volit v teritoriích, které měla pod kontrolou.

Několik států, které byly založeny před Občanskou válkou, doufalo, že se vyhnou rasovým problémům, pokud zůstanou exkluzivně bílé. Lidé z teritoria Oregon, například, volili proti otroctví, ale ještě víc jich volilo, aby černí ve státě nesměli být vůbec. V řeči, která přežila až do roku 2002, Ústava Oregonu z roku 1857 hlásila, že “žádný svobodný černoch nebo mulat, nežijící v tomto státě v době přijetí této Ústavy, nesmí přijít, bydlet nebo být na území tohoto státu, nebo vlastnit jakýkoliv majetek.”

I přes ujištění Charlese Pinckneye z roku 1821, že žádný černoch nemůže být americkým občanem, byla tato otázka položena ve slavném Dred Scottově rozhodnutí z roku 1857. Rozhodnutí 7 proti 2 potvrdilo, že ačkoliv mohou být občany států, nejsou občany Spojených států amerických a tedy se nemohou přít u federálních soudů. Roger Taney, vrchní soudce, který napsal většinové rozhodnutí, poznamenal, že otrokářství vzešlo z dávného amerického názoru na černochy:

“Po více než století byli považováni za osoby nižšího řádu a tak neschopné žít vedle bílé rasy, ať už v sociálních nebo politických vztazích, a tak podřadné, že nemají žádná práva, která by byl bílý muž vázán respektovat. A tak by černoch mohl právoplatně a správně být zotročen ke svému prospěchu. Abraham Lincoln žil dávno mimo dobu Zakladatelů, ale mnozí Američané věří, že to byl “Velký emancipátor”, kdo nakonec dovedl Jeffersonovu rovnostářskou vizi k úspěchu.

Znovu se pletou.

Lincoln považoval černé, dle vlastních slov, za problémovou přítomnost ve Spojených státech. Během debaty Lincoln-Douglas při senátních volbách prohlásil:

“Nejsem a nikdy jsem nebyl zastáncem dělat z černých voliče nebo soudce, ani je kvalifikovat do volených funkcí, ani nejsem zastánce smíšených manželství; a v dodatku k tomu řeknu, že existuje fyzický rozdíl mezi černou a bílou rasou o kterém věřím, že navždy zapoví těmto dvěma rasám žít společně na bázi sociální a politické rovnosti.”

Jeho oponent Stephen Douglas byl ještě výmluvnější:

“Aby bylo jasno, jsem proti občanství černochů v jakékoliv formě. Věřím, že tato vláda byla stvořena na bílém základě. Věřím, že byla stvořena bílými lidmi pro dobro bílých lidí a jejich prosperitu navždy, a jsem pro zachování občanství pro bílé lidi – lidi evropského rodu a evropského původu, namísto udělování jej černým a Indiánům a ostatním podřadným rasám.”

Douglas, který byl pevněji proti-černošský z obou kandidátů, volby vyhrál.

Lincoln nesouhlasil s rozšířením otrokářství mimo Jih, ale nebyl proti němu. Vyhlásil válku Konfederaci jen aby zachoval Unii, a přijal by jižanské otrokářství navěky, kdyby to Jih odradilo od secese, jak se sám vyjádřil.

Jistě, Lincoln podporoval to, co je známo, jako Corwinův dodatek k Ústavě, schválený Kongresem krátce předtím, než se stal prezidentem, který bránil Kongresu přijmout jakýkoliv dodatek, který by umožňoval zrušit nebo omezit otrokářství. Dodatek tak uznával, že federální vláda nemá žádnou moc nad otrokářstvím tam, kde již existovalo, a dodatek by zablokoval jakýkoliv budoucí dodatek, který by vládě takovou moc mohl dát. Končící prezident James Buchanan udělal neobvyklý krok, když tento dodatek podepsal, ačkoliv prezidentův podpis není podle Ústavy třeba.

Lincoln se ke Corwinovu dodatku vyjádřil ve své první inaugurační řeči, kdy řekl, že nemá k jeho schválení námitek, a kopie textu poslal všem státním guvernérům. Ohio, Maryland a Illionois dodatek nakonec schválily. Kdyby země nebyla zasažena válkou, mohl se z toho stát zákon, což by schválení třináctého dodatku udělalo obtížným, nebo dokonce nemožným.

Lincolnovo emancipační prohlášení ze září 1862 bylo dalším důkazem jeho priorit. Dalo státům Konfederace 100 dní na složení zbraní a hrozilo osvobozením těch  otroků žijících ve státech co budou stále ve stavu “rebélie.” Lincoln vždy přeceňoval unionistický sentiment na Jihu a věřil, že alespoň některé jižanské státy jeho nabídku přijmou výměnou za zachování otrokářství.

Až do konference v Hampton Roads se zástupci Konfederace, to bylo 3. února 1865 kdy válka už téměr končila, Lincoln stále naznačoval, že by si Jih mohl otroky zachovat, pokud by uzavřel mír. Emancipaci nazýval striktně válečným nástrojem, který by se stal “neplatným”, kdyby byl mír, a naznačoval, že kdyby státy Konfederace znovu vstoupily do Unie, že by mohly porazit třináctý dodatek, který byl státům poslán ke schválení. Lincoln se zdál být připraven obětovat nejzákladnější zájmy černých, pokud by si myslel, že to zastaví vraždění bílých mužů.

Po dobu svého prezidenství Lincoln přijímal konvenční názor, že pokud by otroci měli být osvobozeni, měli by být vráceni do Afriky. Dokonce i během války plánoval kolonizaci a určil reverenda Jamese Mitchella komisařem pro emigraci s instrukcemi najít místo, kam by černí mohli být posláni.

14. srpna 1862 Lincoln pozval skupinu svobodných černých vůdců do Bílého domu, aby jim řekl, “na straně našich lidí je neochota, ač to zní drsně, aby jste vy, svobodní barevní lidé, s námi zůstali.” Naléhal na ně, aby vedli ostatní ze své rasy na místo kolonizace ve Střední Americe. Lincoln byl první prezident, který přijal delegaci černých v Bílém domě – a udělal to proto, aby je požádal o opuštění země. Později toho roku, ve zprávě Kongresu, obhajoval nejen dobrovolnou kolonizaci, ale i nucené vystěhování osvobozených černochů.

JASNÝ ODKAZ

Záznamy z koloniálního období do konce Občanské války vypovídají o nerovnostářských názorech. Idea černošské kolonizace byla nakonec zavržena jako příliš nákladná, ale do druhé poloviny 20. století by bylo velice těžké najít prominentního Američana, který by o rase mluvil tak, jako se mluví dnes.

Černí byli středem amerického myšlení o rase díky otázce otrokářství a protože černí žili mezi bílými. Indiáni, samozřejmě, byli přítomni odjakživa, ale nepředstavovali tolik obav. Bojovali ze zálohy, ale nakonec se stáhli, když bílí kontinent osídlili. Pokud se nestáhli, byli přinuceni odejít do rezervací. Poté, co byli otroci osvobozeni, byli Indiáni právně více znevýhodněni, než černí, protože nebyli považováni za součást Spojených států. V roce 1884 Nejvyšší soud rozhodl čtrnáctým dodatkem, že Indiáni žijící v kmenech nejsou občany Spojených států. Občanství získali až aktem Kongresu v roce 1924. Tradiční americký pohled – Mark Twain nazval Indiána “dobrý, férový, žádoucí objekt pro vyhlazení, kdyby na něj někdy došlo – nemůže být se zpětnou platností transformován do stávajícího rovnostářství a oslavy diverzity.

Stejná nechuť existovala vůči Asiatům. Státní a federální zákony je vylučovaly z občanství a dokonce v roce 1914 Nejvyšší soud rozhodl že státy mohou odmítnout naturalizaci Asiatů. A tento sentiment nebyl omezen jen na konzervativce. Na stranickém kongresu Socialistické strany roku 1910 komise pro imigraci vyzvala k bezpodmínečnému vyloučení Číňanů a Japonců na základech toho, že Amerika má už dost problémů s černochy.

Samuel Gompers, nejslavnější odborový vůdce v americké historii, bojoval za zlepšení života pracujících, ale bílí byli jeho hlavní priorita:

“Musí být jasné každému myslícímu muži a ženě, že zatímco existuje jen málo důvodů pro přijetí Asiatů, jsou stovky dobrých a silných důvodů pro jejich absolutní vypuzení.”

Zákaz čínské imigrace a naturalizace pokračoval do roku 1943, kdy Kongres zavedl čínskou imigrantskou kvótu – 105 osob za rok.

I kdybychom debatu omezili na americké prezidenty, skupinu notoricky známou odmítáním vyslovení čehokoliv kontroverzního, zjistíme, že Jeffersonův a Lincolnův pohled na rasu přetrval do moderní doby.

James Garfield napsal:

“Mám silný pocit zhnusení, když si představím černocha jako nám politicky rovného a byl bych šťastný, kdyby mohli být kolonizováni, posláni do nebe, nebo odstraněni jakýmkoliv slušným způsobem.”

Theodore Roosevelt v roce 1901 napsal, že “nebyl schopen přijít na žádné řešení hrozného problému, který představuje přítomnost černocha na tomto kontinentu.” Co se Indiánů týče, jednou se vyjádřil, že “Nepůjdu tak daleko, abych říkal, že jediní dobří Indiáni jsou mrtví Indiáni, ale věřím, že devět z deseti jsou, a ani o tom desátém nemám velké mínění.”

William Howard Taft jednou řekl černošským univerzitním studentům, “Vaše rasa je uzpůsobena být rasou farmářů, v první i poslední řadě.”

Woodrow Wilson byl potvrzený segregacionista, a jako prezident Princetonu odmítal přijímat černochy. Prosadil segregaci ve vládních úřadech a obhajoval vyloučení Asiatů: “Nemůžeme vytvořit homogenní populaci z lidí, kteří se nesmísí s kavkazskou rasou… Orientální kuliové nám přidají další rasový problém k řešení.”

Warren Harding chtěl, aby rasy byly oddělené: “Lidé obou ras (černí a bílí) mohou nekompromisně stát proti jakékoliv myšlence sociální rovnosti. Toto není otázka sociální rovnosti, ale otázka uznání základních, věčných a neodstranitelných rozdílů. Rasové spojení není možné.”

V roce 1921 vice prezident Calvin Coolidge napsal v Good Housekeeping o základech pro dobrou imigrační politiku:

“Biologické zákony nám říkají, že jistí odlišní lidé se nemohou mísit. Kvalita mysli a těla naznačuje, že dodržování etnického zákona je velkou nezbytností pro národ jako imigrační zákon.”

Harry Truman napsal: “Jsem velkým zastáncem toho, že by černoši měli být v Africe, žlutí v Asii a bílí v Evropě a Americe.” Černochy zaměstnané v Bílém domě nazýval “army of coons.”

Le cinéma Rex pour gens de couleur.

Není to tak dávno, kdy Dwight Eisenhower soudil, že ačkoliv by mohlo být nezbytné garantovat černochům jistá politická práva, neznamená to sociální rovnost, nebo že “by se černoch mohl dvořit mé dceři.” Teprve u Johna Kennedyho nacházíme prezidenta, jehož koncepce rasy začíná být akceptovatelná podle dnešních standardů.

Dnešní rovnostáři jsou tedy v radikálním rozporu od tradičního amerického myšlení. Koncepce Ameriky, jako národa lidí se společnými hodnotami, kulturou a dědictvím je mnohem věrnější vizi Zakladatelů.

z amerického originálu: http://www.npiamerica.org/research/category/what-the-founders-really-thought-about-race

Comments

comments