Moonlight a La La Land. Recenze Oskarových vítězů.

0

Celým světem prolétly záběry z letošních Oskarů, kde došlo při vyhlašování nejlepšího filmu k záměně obálek, a na podium nejdříve nastoupili tvůrci filmu La La Land, aby byli vzápětí s omluvou vystřídáni tvůrci filmu Moonlight, který cenu za nejlepší film roku získal. Sociální sítě pak ale, kromě videa z celého trapasu, zaplnily i názory lidí na oba filmy, a někteří uživatelé Twitteru a Facebooku spíše pravicového zaměření upozorňovali na to, co se dělo minulý rok. Loni byly sociální sítě plné hashtagu #oscarstoowhite, tedy že Oskar, vyhlášení cen filmové akademie, je příliš bílý. Internet byl plný statistik, jak je filmová akademie fakticky složená jen ze starých bílých mužů, kteří nikdy neocení barevný film (myšleno rasově) a barevné umělce (tady je to jasné). A vzhledem k povaze Hollywoodu, který je od 50. let spíše liberální, se dalo čekat, že se letošní rok na barevné umělce přeci jen dostane. A tak se není možné divit kritikům, kteří se po letošním vyhlášení pustili do cupování vítězného filmu.

Jak jinak rozseknout tento spor, než si udělat vlastní názor a na oba filmy se podívat. Nechtěl jsem se nechat předem ovlivnit čtením podrobných recenzí, nebo si o filmech číst na specializovaných stránkách. Určité předsudky jsem díky kritice na netu měl, ale ke sledování filmů jsem zasedl s čistou hlavou. Nejdříve jsem se podíval na Moonlight, a s určitým odstupem i na La La Land. A moje hodnocení je zde.

Pokud se do nominace na cenu filmové akademie v Americe dostane nějaký film, můžeme si být jistí, že je to film na vysoké úrovni jak herecky, tak řemeslně. Což se například nedá říct o filmech nominovaných na české filmové ceny, které jsou často divácky velmi neúspěšné a ocení je jen tzv. odborná porota. Očekával jsem tedy, že uvidím dva kvalitní filmy. A nemýlil jsem se. Nicméně, alespoň z mého pohledu běžného diváka, běžného člověka, na mě jeden z filmů zapůsobil mnohem silněji, než ten druhý. O čem vlastně oba filmy jsou?

MOONLIGHT

Moonlight je čistokrevné drama. Vypráví příběh černošského chlapce rozdělený do tří dějství, kdy v prvním je velmi mladým chlapcem, ve druhém už je teenagerem, a ve třetím dospělým mužem. Chlapec, Chiron, vyrůstá v černošské čtvrti ve floridském Miami. Žije jen se svou matkou, u které se postupně zvyšuje závislost na drogách, a přítele a ochránce, nebo také druhého tátu, mu dělá kubánský dealer drog Juan, který ho na ulici zachrání před partou šikanujících spolužáků. Chiron, i jeho okolí, cítí, že není běžným chlapcem a spolužáci jej obviňují z toho, že je gay.

(David Bornfriend/A24 via AP)

Tato domněnka se potvrdí ve druhé části příběhu, kdy se Chiron stává víc a víc terčem útoků svých spolužáků, protože jeho homosexualita je více rozeznatelná. Jeho matka má stále větší problémy s drogami a vydělává si na ně i prostitucí. Chiron se cítí velmi osamělý a spřízněnou duši najde ve spolužákovi a kamarádovi z dětství Kevinovi, se kterým má jednou večer na pláži první sexuální zkušenost. Kevin je ale spolužáky ve škole přinucen Chirona ztlouct a ten, v aktu pomsty, později jednoho z trýznitelů napadne židlí a je odveden policií.

Třetí část příběhu, deset let po školním incidentu, ukazuje Chirona jako dospělého muže, sebevědomého dealera drog v Atlantě v Georgii, který je viditelnou kopií jeho „druhého otce“ z mládí Juana. Jednoho dne se mu na telefon ozve Kevin a pozve ho, až bude mít čas, do Miami, kde dělá kuchaře. Chiron za ním přijede a oba muži si k sobě opatrně najdou znovu cestu a film končí záběrem, ve kterém Kevin hladí Chirona, který se mu choulí v náruči.

 

LA LA LAND

La La Land je čistokrevným romantickým filmem s prvky muzikálu. Pokud se zatím budeme držet jen dějové linky, a nehodnotit, Mia je jednou z tisíce mladých hereček, které chodí v Hollywoodu od konkurzu ke konkurzu a snaží se na sebe upozornit. Živí se jako baristka v areálu Warner Brothers, kde je přímo v centru filmového dění, a sní o tom, jak jednou dostane svou první roli. Sebastian je jazzový pianista, který hraje po barech a oslavách muziku, kterou nenávidí, a sní o tom, že jednou otevře vlastní jazzový klub, kde bude hrát takový jazz, který miluje, a který pomalu vymírá.

Ti dva se poprvé potkají už v prvních záběrech, ale ani jeden si moc do oka nepadnou. Vše je ale jiné jednu noc, kdy se Mia vrací z párty a prochází okolo baru, ve kterém Sebastian hraje na piano. Jeho hra ji uchvátí, ale protože Sebastian i přes zákaz majitele improvizoval a je vyhozen, Miu, která se s ním chce s obdivem seznámit, jen odstrčí. Když se potkají příště, je to zase na jedné párty, kde Sebastian, aby se uživil, hraje se zábavovou kapelou hrozné odrhovačky. Mia je překvapená, že vidí umělce jeho formátu hrát pod svou úroveň a aby si z něj ještě trochu udělala legraci, nechá si zahrát písničku I ran, kterou Seb musí podle všeho nenávidět. Sebastian si ji všimne a pozná ji a po písničce ji jde hledat. Chvíli spolu mluví a pak se Seb musí vrátit na podium. Miu ale zajímá, a když Seb večer odchází, jde taky, a tančí a zpívají spolu na vyhlídce. Brzy je z toho láska jako hrom a ti dva jsou tím nejskvělejším párem na světě. Seb Miu, kterou vyhazují z každého konkurzu, inspiruje k tomu, aby si napsala svou vlastní hru a prorazila s vlastním materiálem. Jeho mezitím potká starý známý a nabídne mu hraní v jazzové kapele. Je z toho úspěch a kapela má před vydáním alba a turné po Spojených státech.

Muzika, kterou Sebastian s kapelou hraje, není jeho styl, ale má pravidelnou práci a příjem, co jak věří, dělá Mie radost. Ale daní za úspěch je minimum společně stráveného času. Když má nakonec hra, kterou Mia napsala a sama v ní hraje, premiéru, Seb na ní není, protože má povinnosti s kapelou. Premiéra je fiasko a Mia je ze všech svých neúspěchů, i toho, že tam Seb není, zlomená. Seb nakonec dorazí, když už je po všem, ale Mia mu řekne, že je konec jak s jejím hraním, tak i s jejich vztahem. A odjíždí domů za svými rodiči do Nevady.

Po nějaké době zvoní Sebovi telefon a někdo hledá Miu. Snaží se volající odbýt, že už o Mie nic neví, ale když volající řekne, že jde o konkurz na film, je všechno jinak. Odjíždí za Miou do Nevady a přesvědčí ji, proti jejímu názoru, že je skvělou herečkou, a že by to měla ještě jednou zkusit. Druhý den ráno spolu odjedou do Hollywoodu a Seb na Miu čeká na chodbě, zatímco podstupuje konkurz. Ten dopadne úspěšně a Mia dostane roli ve velikém filmu. Když pak spolu sedí venku v parku a Mia se ptá, co teď s nimi bude, Seb si uvědomí, že na sebe nebudou mít už vůbec čas, a dají svému vztahu pauzu.

Střih o 5 let později. Mia je slavná herečka a Seb má svůj vysněný jazzový klub. Daní za jejich úspěch se ovšem stala jejich láska. A jak to celé dopadlo, na to se raději podívejte sami. Stojí to za to.

Postavit vedle sebe oba filmy a srovnávat je, je nemožné. Jde o zcela zásadně rozdílná díla, řekl bych i pro zcela zásadně jiné diváky. Moonlight svým zasazením a příběhem přímo oslovuje jen úzkou skupinu lidí. Naopak La La Land je příběhem, do kterého se může vcítit každý.

Otázkou je, podle jakých kritérií filmová akademie nominované filmy hodnotí. Moonlight není špatný film, ale nemůžu tvrdit, že herecké výkony v něm by byly nadprůměrné, že by příběh byl nadprůměrný, a že celkové zpracování vyniká nad ostatními filmy jako zářící hvězda. Moonlight je příběhem z moderního ghetta, kde kromě jedné scén ke konci filmu zde vystupují pouze černoši. A to z té nejspodnější společenské vrstvy. Prodej a užívání drog je tu normou, kterou tvůrci nijak nesoudí. Konečně hlavní hrdina, a další přední postava filmu, jsou drogoví dealeři. Tématem je Chironova homosexualita, ale kromě jedné explicitní scény se o ní můžeme jen domýšlet. Ano, komplikovaný vztah Chirona a Kevina ukazuje problém homosexuálů najít lásku v maskulinním prostředí. Ale do uvažování Chirona a Kevina se lze jen těžko vcítit, pokud nejste sami v jejich kůži. Proto se domnívám, že ač nejde o řemeslně špatný film, bylo jeho téma výhodou pro rozhodování filmové akademie. Má to třídní rozměr, rasový rozměr, rozměr sexuální menšiny. A to je silný kalibr. Můžu se jen dohadovat, ale myslím, že zvolení Moonlightu byl ze strany akademie politický postoj vůči prezidentovi Trumpovi. Ten film prostě nadprůměrný není.

Úplně něco jiného je La La Land. Ať už z pohledu návštěvníků kin, kteří lámali rekordy, nebo podle počtu nominací, kdy dohnal Titanik, nebo z pohledu hodnocení diváků na internetu, kde film dosahuje velmi vysokých procent. A pak je tu i můj pohled. Neměl jsem žádná očekávání, o filmu si předem nic moc nečetl, a prostě jsem si jej pustil. A film mě absolutně pohltil. Ten příběh zná každý. Dva lidi žijící si své životy, co hledají štěstí a splnění svých snů. A na té cestě se spolu potkají a zamilují se do sebe. Kdo to nezažil, chtěl by to zažít. Zvlášť když jsou role Emmy Stone a Ryana Goslinga tak uvěřitelné. Ona jako servírka obíhající konkurzy na vysněnou velkou filmovou roli. On jako jazzový pianista, který se narodil do špatné doby. Oba na dně ale s velkými sny. Jejich láska jim v jejich mizérii dává sílu a oba se navzájem podporují, aby se sen toho druhého splnil. A když se nakonec navzájem dovedou ke splnění těch snů, zjišťují, že žít ten sen mohou jen jeden bez druhého. Konec filmu je pak naprosto strhující a neubráníte se tomu, že si hrozně přejete, aby to dopadlo všechno jinak. Protože ti dva k sobě patří.

La La Land je muzikál. A to takový, jaký jste ještě neviděli. Když přemýšlím o srovnání, napadají mě Vlasy, ale tady je vše jinak. Hudba nás filmem neprovází jen v písničkách, ve kterých Mia nebo Seb tančí, ale je všudypřítomná i skrze Sebovo piano nebo jeho kapelu. Zvlášť ohromující jsou některé scény, které jsou zřetelně točeny na jeden záběr, a vy si uvědomíte, kolik ti dva museli odvést práce.

Skvělá je i práce kamery, která perfektně pracuje s detaily. Ale nejsilnější stránkou La La Landu je prostě ten příběh. A opět mě napadá jedno srovnání a to s Casablancou.

A tím se asi La La Land bude od Moonlightu nejvíc lišit. Jsem přesvědčen, že za 50 let bude La La Land klasika, u které si shodně pobrečí mladí i staří. Moonlight vedle toho zůstane filmem jen pro utrápené homosexuální duše. Větší rozměr film po tolika letech mít nebude.

 

Comments

comments