Zapomenutá válka v buši. Rhodésie 1972-1979

0

Rhodésie byla britská kolonie v jižní Africe, kterou pomocí smluv i válek s domorodci založil na konci 19. století dobrodruh, obchodník a politik Cecil Rhodes. Rhodesie byla vlastně rozdělena na kolonie dvě; severní Rhodésii, území nad řekou Zambezi, kterému se dnes říká Zambie, a jižní Rhodésii, ze které v roce 1965 vznikla Rhodésie a která se rozkládala jižně od řeky Zambezi. A kterou dnes známe jako Zimbabwe.

Right of conquest, neboli právo na půdu vzešlé z jejího dobytí, bylo právo respektované ve všech kulturách. Každý státní útvar vznikl buď mírovou cestou, kdy pouhá hrozba síly zúčastněným stranám stačila k dohodě, nebo válkou, kdy byly zúčastněné strany k dohodě přinuceny bojem. To se stalo i v Rhodésii, kde Britové svedli války se dvěma hlavními etniky v oblasti, lidem Ndebele a Shono. Relativně malý počet britských vojáků oba početné kmeny porazil, a přinutil je k uzavření míru. Domorodci se stali poddanými britského impéria a do kolonie začali přicházet farmáři jak z jihu Afriky, tak i z Evropy.

Britští skauti v boji s domorodci, Wikipedia

Britská koloniální nadvláda byla světově známa svou relativní velkorysostí k domorodému obyvatelstvu ve srovnání s například Belgií. Britové z Rhodésie vytvořili vysoce prosperující kolonii založenou na farmaření a těžbě nerostů. Mezi lety 1945 a 1970 země přilákala 200 tisíc osadníků z Británie, především z řad britské dělnické třídy. Do roku 1979 pak do země proudily stovky tisíc dalších bílých, hlavně ze zrušených koloniálních území Afriky.

Kolonie byla do roku 1923 součástí tzv. British South Africa Company, než se stala součástí Velké Británie. Od 50. let 20. století ty kolonie, které byly ještě stále součástí některé evropské země, volaly po nezávislosti. A to často pod vlivem sovětské propagandy. Pro Brity byla situace v Africe těžko udržitelná, protože bílí v Rhodésii tvořili drtivou menšinu a černí nacionalisté byli ve svých požadavcích stále otevřenější. Když ale v roce 1964 Britové zrušili federaci svých držav v Africe, a severní Rhodésie přestala fakticky existovat, jižní Rhodésie ze svého názvu odstranila slovo jižní a začala jednání, která měla zemím přinést nezávislost a předání moci většinovému černošskému obyvatelstvu.

Nákupní třída v hlavním městě Salisbury

Ale v roce 1965 se stalo něco, co nikdo nečekal. Bílí v Rhodésii vyhlásili referendum o samostatnosti, které bylo ve volbách potvrzeno, a všem navzdory vyhlásili 11. listopadu 1965 samostatnost Rhodésie a vládu bílé menšiny. Velká Británie hrozila vojenským zásahem a sankcemi, ale pro nasazení vojáků proti Britům nebyla politická vůle. Spojené národy Rhodésii označily za „ilegální rasistický menšinový režim“ a většina zemí světa vyhlásila Rhodésii bojkot. Jediné země, které s Rhodésií obchodovaly, byly Západní Německo, Švýcarsko a Japonsko. Portugalsko, které do roku 1975 ovládalo sousední Mozambik, bojkot obcházelo tím, že produkty z Rhodésie označovalo za své. Jižní Afrika mezinárodní bojkot zcela ignorovala a Spojené státy s Rhodésií obchodovaly beze změny.

Titulní strana novin vyhlašujících nezávislost Rhodésie

Nicméně se statusem bílé nadvlády se odmítaly smířit černí nacionalisté. Ti proti bělošským cílům podnikali útoky a atentáty již od roku 1961. V tomto roce také vznikla Zimbabwe African People´s Union (ZAPU) s vojenským křídlem ZIPRA. ZAPU byla marxistická strana orientovaná na Sovětský svaz a jejím cílem bylo revoluční převzetí moci v Rhodésii. Z disentu uvnitř ZAPU vznikla v roce 1963 Zimbabwe African National Union (ZANU) s vojenským křídlem ZANLA. Ideologií ZANU byl maoismus a strana byla orientovaná na rudou Čínu.

Jednotky ZIPRA

Do roku 1965 byly aktivity těchto stran a skupin relativně malé, protože vidina samostatnosti byla veliká. Ale po roce 1965, kdy bílí Rhodésané vyhlásili vlastní samostatnost, vstoupili černí marxističtí nacionalisté s bílou vládou v hlavním městě Salisbury do otevřené války. A tato válka je pro svůj charakter známá jako Válka v buši.

První fáze 1964 – 1972

Hlavními aktéry celé války byly ZIPRA a ZANLU, černošské komunistické guerilly, které často bojovaly i proti sobě, a rhodéská armáda a policie. Zpočátku byla početní převaha jasně na straně vlády, proti které stálo sotva pár stovek povstalců. Ale na konci války dosáhl počet obou povstaleckých skupin na 45 tisíc bojovníků, proti kterým stál přibližně stejný počet rhodéských policistů a vojáků.

ZANLA

Černí povstalci získávali výzbroj od komunistických zemí. ZIPRA od Sovětského svazu a jeho satelitů a ZANLA od Číny. Jak Sovětský svaz tak i Čína zajišťovaly výcvik guerril, a do Afriky vysílaly vlastní poradce. Boj s Rhodésií byl součástí Studené války a snahy získat rozvojové země do komunistického tábora. V konečné fázi války měli černí povstalci vysoce kvalitní výzbroj a jejich početní převaze v partyzánských střetech mohla Rhodésie čelit jen díky svým speciálním silám.

SAS

Většina vojenské a policejní síly Rhodésie se do bojů nezapojovala. Jejím úkolem bylo chránit bělošské farmy, infastrukturu a důležité objekty. Boj s přesilou guerril zůstal na takových jednotkách, jako byly Rhodesian Light Infantry a SAS (komanda složené pouze z bílých Rhodésanů a dobrovolníků z celého světa) a jednotky s černošskými vojáky a bílými důstojníky jako byly Selous Scouts a Rhodesian African Rifles.

Selous Scouts

K prvnímu skutečnému bojovému střetu došlo 28.4.1964, když čtyři malé skupiny povstalců ZANLA s předchozím partyzánským výcvikem v Číně, překročily ze severu řeku Zambezi a vstoupily do Rhodésie s cílem páchat sabotáže a útočit na bílé obyvatelstvo. Jedna skupina, která měla 7 mužů, byla zpozorována policií a pro krátkém pronásledování bylo všech 7 povstalců zlikvidováno. Ostatní skupiny se po tomto incidentu stáhly zpět, ale v odvetě zavraždily dva manžele na farmě u osady Hartley.

Vojáci RLI před akcí

V reakci na vpád povstalců ze severu Rhodésie na hranici s řekou Zambezi vybudovala tábory, každý s posádkou 30 mužů, které byly 8 kilometrů od sebe, a byly schopny rychle reagovat na každé proniknutí nepřátel přes řeku. Mezi lety 1966 a 1970 bylo takto zlikvidováno 175 povstalců a ztraceno jen 14 mužů.

Střety na nízké úrovni pokračovaly až do roku 1972, kdy došlo k prvnímu vážnému útoku. Povstalci z maoistické ZANLA měli seznamy bílých farmářů určených k likvidaci. Jedním z nich byl i majitel tabákové plantáže Altena Farm, Marc de Borchgrave. Povstalci v noci na 21.12.1972 farmu obklíčili, na silnici položili sovětskou minu, přeřízli telefonní dráty a na budovu zaútočili s masivní palebnou silou. Ačkoliv každý z povstalců do budovy vyprázdnil dva zásobníky, kromě farmářovy dcery vyvázli všichni bez zranění. Marc de Borchgrave se z domu nepozorovaně vyplížil a utíkal pro pomoc. Jednotka SAS a RLI (Rhodesian Light Infantry) dorazila brzo na scénu, zneškodnila minu a rodinu evakuovala na jinou farmu. Povstalci ale o nové adrese rodiny získali informaci v podstatě ihned, a 23.prosince zaútočili i zde. Tentokrát použili minomet a do budovy vystřelili i střelu RPG. Zraněných bylo tentokrát víc, ale opět nikdo nezemřel. Vojáci, kteří hlídkovali nedaleko, na místo dorazili prakticky okamžitě, a povstalce rozprášili.

Patrola Selous Scouts

Nicméně tři týdny po útoku povstalci ze ZANLA zaútočili na jinou farmu, kde zabili dva bílé a třetího unesli do Mozambiku, kde černí povstalci spolupracovali s místní povstaleckou skupinou bojující proti portugalské nadvládě, zvané FRELIMO. V reakci na to jednotky SAS byly poprvé tajně vyslány mimo území Rhodésie, aby útočily na nepřátelské výcvikové tábory.

Druhá fáze 1972 – 1979

Povstalci operovali ze svých základen v Zambii a povstalci kontrolovaných území v portugalském Mozambiku. Povinná vojenská služba v Rhodésii platila pro všechny muže od 18 do 50 let. Chlapci ve věku 17 let nesměli opustit zemi. Do armády byli přijímáni černí rekruti, kteří tvořili až polovinu její síly. Navíc do Rhodésie přicházelo mnoho bílých dobrovolníků, kteří zde chtěli vést boj s černými komunistickými guerrilami. K bojům docházelo stále hlavně na hranicích, nebo při vpádech rhodéských speciálních sil přes hranice. V roce 1975, když Mozambik získal samostatnost, přibyl Rhodésii problém s dalšími 800 kilometry nepřátelské hranice. Speciální jednotky bílých tak už na území Mozambiku nebojovaly jen s povstalci z FRELIMO a ZANLA, ale i s mozabickými vojenskými silami.

Náborový leták rhodéské armády

Protože se útoky povstalců zaměřovaly i na černé obyvatelstvo, které bylo cílem ať už pro svou loajalitu, nebo jako objekt teroru vedoucí k získání kontroly, armáda Rhodésie musela chránit i tyto své občany. V roce 1974, během operace Overload, rhodéské bezpečnostní síly evakuovaly skoro 50 tisíc vesničanů, které soustředily do 21 chráněných vesnic.

9. srpna došlo k první bojové akci skutečně velkého rozsahu a jedné nejsmělejší operaci celé války vůbec. Jejím cílem byl výcvikový tábor ZANLA v Mozambiku v oblasti Nyadzonya. V táboře bylo asi 5 tisíc povstalců, mnoho uprchlíků, a v okolí byly i mozambické bezpečnostní síly. Operace byla připravena jako reakce na vpád 60 povstalců ZANLA do Rhodésie z 5. srpna, kteří zaútočili na vojenskou základnu u vesnice Ruda, a o čtyři dny později zabili čtyři vojáky pomocí minometu. Místní bílé obyvatelstvo žádalo reakci armády a ta vyslala jednotku Selous Scouts.

Operace Eland

84 příslušníku Selous Scouts v uniformách FRELIMO a vozidlech, které používali povstalci, přejelo těsně po půlnoci 9. srpna mozambickou hranici. Černí vojáci seděli na viditelných místech aut, bílí vojáci měli kukly a začerněné obličeje. Po cestě minuli několik povstaleckých check pointů, které je nechaly v klidu projet a v 08:25 dorazili k výcvikovému táboru ZANLA. Hlídka u brány je nechala projet, a automobily se postavily do řady vedle sebe na výcvikovém prostranství. Jeden z černých vojáků, přeběhlík od ZANLA, si pak vzal megafon a zavolal, „Zimbabwe tatora“, což znamená „dobyli jsme Zimbabwe“. Na prostranství se ze všech stran začalo sbíhat tisíce povstalců, kteří vozy obklopili a jásali. Rhodésští vojáci pak spustili palbu ze všech svých zbraní a když skončili, na zemi, nebo v blízké řece leželo přes 1000 zastřelených komunistických partyzánů. Pouze čtyři Selous Scouts byli lehce zraněni a celá kolona se bezpečně vrátila do Rhodésie.

Maskovaní účastníci operace Eland

Během roku 1977 válka eskalovala. Rhodéská armáda prohlásila, že mění taktiku z obraných operací na „najít a zničit“ a její útoky proti povstaleckým táborům v zahraničí nyní byly veřejné.

30. května během operace Aztec překročilo 500 rhodéských vojáků hranice s Mozambikem a zaútočilo s podporou letadel na jednotky ZANLA. OSN ve své rezoluci tento akt Rhodésie odsoudila jako zločin ze strany „ilegálního rasistického režimu v jižní Rhodésii“. Rhodésie nejdřív trvala, že z Mozambiku neodejde, dokud nebude ZANLA zcela zlikvidována, ale po tlaku světových velmocí se vojáci stáhli zpět.

6.srpna povstalci spáchali teroristický útok v obchodním domě Woolworth v hlavním městě Rhodésie, Salisbury, kdy zabili 11 lidí a zranili 70. Kromě toho pokračovali v zabíjení černochů věrných vládě.

 

 

Operace Dingo

V reakci na to vstoupilo koncem listopadu na území Mozambiku 96 příslušníků SAS a 48 RLI, kteří podporováni dalšími 40 vojáky z RLI v helikoptérách obklíčili výcvikové tábory ZANLA a dali souřadnice rhodéskému bojovému letectvu. Když se povstalci ráno shromáždili na výcvikovém prostranství, rhodéské letectvo se zjevilo v oblacích a na komunisty shodilo veliké množství bomb. Stíhačky a bitevní vrtulníky pak likvidovaly všechny cíle, na které narazily, a vojáci SAS a RLI na zemi dorazili zbytek. Přesto se některým kádrům ZANLA podařilo uprchnout, včetně dvou hlavních kádrů, kteří byli cílem celé operace. Po útoku na místě zůstala ukryta jednotka SAS, která čekala na všechny povstalce, kteří by se do oblasti vrátili. O několik dní později byla tato jednotka vyzvednuta vrtulníkem.

Piloti nasazení do Operace Dingo

Celkové ztráty povstalců činily 3 tisíce mrtvých a 5 tisíc zraněných. Jen dva bílí vojáci byli v boji zabiti a 6 bylo zraněno.

Aby Rhodésie snížila aktivity nepřítele z Mozambiku, její tajná služba pomohla v Mozambiku založit vlastní černou povstaleckou skupinu RENAMO, která bojovala s jednotkami FRELIMO.

Zavražděná matka s dítětem během masakru v Elim Mission

Povstalci pokračovali v guerrilovém způsobu boje, vyhýbajíc se přímému střetu s vojenským jednotkami Rhodésie. V prosinci 1978 se bojovníci ZANLA dostali na okraj Salisbury a raketami zasáhli sklady se zásobami nafty. Po útoku byla zničena čtvrtina roční rhodéské produkce.

Zavraždění bílí farmáři

Kromě toho se ale zintenzivnily útoky na slabě chráněné bílé farmy. Povstalci operující na území Rhodésie měli díky svým informátorům vždy perfektní informace, a tam, kde byla příležitost, tam zaútočili. Obvykle vyvraždili celou rodinu, včetně malých dětí.

Sestřelení Air Rhodesia Flight 825

Zvratem ve válce a útokem na morálku bílých Rhodésanů bylo sestřelení civilního letadla ARF 825. Útok provedli povstalci ze ZIPRA a k sestřelení letadla použili sovětskou raketu Strela. Letadlo, které bylo ve fázi stoupání z letiště Kariba, neslo na palubě 56 cestujících včetně posádky. Když raketa zasáhlo letadlo, stroj se kontrolovaně zřítil na blízké pole. Po nárazu zemřelo 38 lidí včetně pilotů.

 

Trosky sestřeleného letadla

Z letadla se dostalo 18 přeživších. 5 z nich, kteří měli nejmenší nebo žádná zranění vyrazili k blízké vesnici pro vodu a 13 zůstalo u letadla. Když se k letadlu z dálky přibližovali nějaké postavy, 3 z přeživších se instinktivně ukryli ve křoví. Na místě tak zůstalo 10 lidí včetně 4 žen a dvou malých děvčátek ve věku 11 a 4 let.

Osoby, které se blížili, byli ozbrojení povstalci ze ZIPRA, kteří před chvílí letadlo sestřelili. Předstírali, že chtějí pomoci a přeživší vyzvali, aby se shromáždili na jednom místě mimo letadlo. Když se tak stalo, povstalci náhle zvedli zbraně a jeden z nich zvolal, „Ukradli jste naši zem.“ Vyděšení cestující křičeli, ať je nezabíjejí, ale povstalci spustili palbu.

Lidé, kteří předtím odešli pro vodu, se právě vraceli zpátky, když slyšeli střelbu. Někdo z nich zavolal směrem k letadlu, aby zjistil, co se děje. Ale tím na sebe upozornili povstalce, kteří okamžitě začali střílet. V tu chvíli ze svých úkrytů začali utíkat i ti tři, kteří se předtím schovali, a i oni na sebe přilákali pozornost střelby. Nikoho dalšího se povstalcům už ale zabít nepodařilo.

V reakci na atentát vzlétly letadla Rhodésie nad území Zambie, kde zaútočily na výcvikové tábory ZIPRA a zlikvidovaly významný počet povstalců.

ZIPRA začátkem roku sestřelila druhý civilní letoun v Rhodésii, kdy všech 59 pasažérů tentokrát zahynulo už ve vzduchu.

Konec války

V roce 1979 operovalo přímo na území Rhodésie 12500 povstalců a další desetitisíce za hranicemi. Hospodářský bojkot dosahoval vrcholu, morálka bílé populace byla na bodu mrazu, a i sympatizující Jižní Afrika začala od Rhodésie dávat ruce pryč. Ačkoliv si vláda v Salisbury uvědomovala nevyhnutelnost konce a nutnost zahájení jednání s povstalci, tvrdé jádro bílých farmářů a vojáků chtělo raději bojovat až do hořkého konce, než se vzdát.

Během roku 1979 proto kromě nekonečných lokálních střetů s povstalci v Rhodésii proběhly nejméně dva útoky rhodéských speciálních sil na cíle ZANLA v Mozambiku. Komanda se také pokoušela o atentáty na vůdce ZANLA, ale ti jim vždy unikli.

Vláda ale pokračovala v postupném uvolňování vztahů a v roce 1978 byla země přejmenována na Zimbabwe-Rhodesia. V dubnu 1979 se první černoch stal ministrem ve vládě, a v červnu téhož roku získala země prvního černého prezidenta. Vláda však stále zůstávala v bílých rukou a boj s povstalci pokračoval.

Silný tlak mezinárodního společenství však všechny strany nakonec dotlačil k mírovým jednáním a na konci prosince 1979 bylo uzavřeno příměří. Následovaly volby v březnu 1980, ve kterých drtivě zvítězila koalice ZANU a Patriotic Front Roberta Mugabeho. Bílí armádní důstojníci připravovali vojenský puč a zvrácení voleb, kdy chtěli v koordinovaných útocích zlikvidovat tábory guerilly, a provést atentát na Mugabeho a jeho klíčové lidi. K ničemu takovému ale nakonec nedošlo a vláda v zemi přešla do černých rukou. Země se oficiálně přejmenovala na Zimbabwe.

Roberr Mugabe, druhý zleva

Co bylo dál?

Země byla pod dohledem mezinárodního společenství a na rozdíl od Rhodésie byl tento maoistický režim okamžitě OSN uznán. Bílým vlastníkům farem bylo slíbeno, že jim jejich pozemky zůstanou, ale Mugabe svůj slib porušil už za pár let, když začal konfiskovat první farmy, a posílat ozbrojence na ty nevyvlastněné. Zabití nebo vyhnání bílých farmářů pak mělo přímý vliv na to, že se z jedné z nejvyspělejší africké země stala země snad s nejhorší ekonomikou a úrovní lidských práv v celé Africe.

Comments

comments