Domů Pevnost Evropa Nejnenáviděnější muž v Británii není zase tak nenávistný

Nejnenáviděnější muž v Británii není zase tak nenávistný

0
Tommy Robinson, foto Gety

James Delingpole, Spectator – Přeloženo s dovolením autora

“Kriste, kdyby lidi věděli, že si to kupuju, zastřelili by mě,” říká anonymní fanoušek v komentářích pod nečekaným bestsellerem na Amazonu, knihy Nepřítel státu. Což tak nějak vyjadřuje, jak jsem se cítil před setkáním s jejím autorem, Tommy Robinsonem. Co když se ukáže, že není až tak zlý, jak říká jeho reputace “nejvíc nenáviděného muže v Británii”? Co když, jak ti, kdo se s ním znají blíž varovali, ho začnu mít rád a podpořím jeho věc a skončím kvůli spojením s ním označovaný jako krajně pravicový rváč?

Potkali jsme se v jídelně v pěkném georgiánském trhovém městečku. Je to jen 10 minut od “prdelní díry”, kde Robinson vždy bydlel – Lutonu – a mnohem příjemnější pro oběd, protože zde budeme mnohem méně pravděpodobně vyrušeni některými z mnoha muslimů, kteří jej umístili na svůj seznam smrti. Robinson, 34, má na sobě Stone Island, preferovanou drahou značku (kabát stojí 800 liber) násilných fotbalových chuligánů, jakým byl i on sám.

Robinson je ohledně svého promarněného mládí upřímný: Jeho první pobyt ve vězení za útok na policistu v civilu; druhý za podvod s hypotékou; třetí za rvačky se znepřátelenými fotbalovými gangy jako člen Luton City’s Men In Gear (myslí si, že pověst Millwallu je přehnaná; nejlepší firmu má Tottenham). Je upřímný ohledně všeho, co dělal, o dobrém i zlém. Je to součást přirozeného šarmu, který mu před dvěma lety pomohl získat srdce zprvu nepřátelského publika na univerzitě v Oxfordu.

A ano, mám ho rád. Měli byste i vy, kdyby jste strávili v jeho společnosti několik hodin. Je inteligentní, pohotový, umí se vyjadřovat, je dobře informovaný a má vychování – a je překvapivě mírný ve svých názorech na člověka, který je často označován jako fašista. Mnozí z jeho přátel v Lutonu jsou černí, někteří jsou muslimové; není rasista ani antisemita. K aktivismu a pouličním demonstracím se dostal teprve tehdy, když se jako anglický kluk z dělnické třídy vyskytl na velmi špatném místě ve velmi špatný čas. Byl to Luton, který si bohužel islamistický kazatel Anjem Choudary zvolil za základnu pro své mnohé organizace.

Ve výsledku se charakter města navždy změnil a stejně tak Robinsonův život. Spouští byl místní islamistický nábor pro Taliban a následný protest proti pochodu Královského regimentu vracejícímu se z Afghanistánu.

Jak kdysi řekl v jiném rozhovoru: “Říkám si, to přece nemůžou! V dělnických komunitách všichni známe někoho, kdo byl v armádě. Mám kamaráda, který přišel o nohy. A tahle banda posílala lidi, aby zabíjeli naše kluky.” A tak Robinson založil protestní hnutí, které jej neslavně proslavilo – English Defence League (v roce 2013 hnutí opustil).

Víte, jak nenávistná EDL je: každý to ví. Je zajímavé, že její reputace je mnohem horší, než její činy. Je to skoro jako by lidé potřebovali nějakého otloukánka, jehož jméno mohou čas od času vytasit, aby demonstrovali, že ačkoliv samozřejmě odsuzují radikální Islám, jsou stejně tak zděšeni, pokud ne něco horšího, ošklivým krajně pravicovým nacionalismem.

Stejné je to s Tommy Robinsonem. Pokud by jste se podívali na sociální sítě hned po teroristických vraždách ve Westminsteru, byli by jste překvapeni rozsahem nenávisti, kterou uživatelé Twitteru rozpoutali ne proti vrahovi, Khalidu Masoodovi, a kultuře, která jej zradikalizovala, ale proti nejhlasitějšímu kritikovi té kultury, Tommy Robinsonovi. Podle Robinsona to není náhoda.

Je to odraz veliké neochoty establishmentu přiznat rozsah problému s radikálním Islámem v Británii. Robinsonova nedávná zkušenost jej ohledně autorit učinila velmi podezíravým. Když jej donutili, aby sdílel vězeňské křídlo s islamisty, došlo mu, že jeho osobní blaho není tím, co by establishmentu leželo nejvíc na srdci.

Když byl ve vězení, odmítal jíst jakékoliv běžné jídlo (věřil, že může být otrávené, nebo jinak kontaminované, a tak jedl jen tuňáka v plechovce) a dával si pozor, aby dělal co nejvíc problémů a mohl skončit na samotce, kde ho nikdo nemohl pobodat. Všechny jeho přední zuby jsou falešné, ty pravé mu vykopli, když se ocitl v místnosti sám s osmi islamisty. Jediný důvod, proč přežil, bylo proto, že neměli žádné “šivy” (ostré zbraně).

Silně obhajuje oddělené věznice pro muslimy a nemuslimy: rozsah šikany (nikdo si například netroufne vařit slaninu) a radikalizace znamená kulturní sebevraždu, pokud bude pokračovat tak, jako dosud.

Po mnoha napadeních a pokusech o jeho zabití nemá Robinson žádné iluze, že se dožije požehnaného věku. “Jsem chodící mrtvola”, říká mi. Ale na sobě samém mu nezáleží, spíš na jeho ženě a třech malých dětech. Ačkoliv děti o jeho proslulosti zatím neví (Tommy Robinson je pseudonym), je pro něj stále těžší je chránit. Minulý srpen jej s celou rodinou policie vyhodila z restaurace v Cambridge se záminkou, že zde může dojít ke střetu znepřátelených fotbalových fanoušků.

Můžete tvrdit, že si tím, jak vystupuje, Robinson zrovna dvakrát nepomáhá. Ale nemyslím si, že většina z nás je v pozici, aby jej soudila. Ne, dokud sami nepoznáme jeho osobní zkušenost s šířením islámu v centech našich měst, což si jen pár z nás kdy vůbec troufne. Jednoduše nejsme tak odvážní.

Původní článek: https://www.spectator.co.uk/2017/04/britains-hated-man-isnt-hateful/

Comments

comments