Jak byl kmen Hurónů zničen Irokézy

0
Buxton Art

V době, kdy se první Evropané rozhodli usadit na východním pobřeží Severní Ameriky, žil na území dnešních Spojených států a Kanady jen jeden milion lidí. Na území, které je dva a půl krát větší než Evropa, ve které kolem roku 1600 žilo již asi sto milionů lidí, žila jen setina počtu lidí, kteří žili v Evropě. Jeden každý Indián v Severní Americe měl sám pro sebe plochu rozlehlejší, než dvacet čtyři čtverečních kilometrů, zatímco v Evropě, tehdy ještě zdaleka ne tak zalidněné, jako je tomu dnes, vycházelo na každého Evropana jen sto čtverečních metrů. Co bylo důvodem tak nízkého zalidnění Ameriky?

V 16. století, v době prvního většího kontaktu mezi Evropany a lidmi, které Kryštof Kolumbus při svém hledání Asie chybně označil za Indiány, přenesli španělští konkvistadoři na jihu a evropští rybáři a obchodníci na východě a severu na Indiány nemoci, proti kterým již byli Evropané imunní, ale které Indiány kosily po milionech. Ve chvíli, kdy došlo k prvnímu nechtěnému přenosu bacilů mezi oběma rasami, přenos nemoci pokračoval jako domino daleko do vnitrozemí i mezi kmeny, které bělochy nikdy neviděly. Tradiční způsob indiánské léčby v sauně, nebo ledové vodě, virus neštovic nebo tyfu jen posílil a odhaduje se, že v některých oblastech dosahovala úmrtí až devadesáti procent obyvatel. Když tedy první Evropané na začátku 17. století zakotvili své lodě v Nové Anglii a Kanadě, aby zde našli nový domov, našli relativně vylidněnou zem s řídce rozloženými indiánskými vesnicemi, jejichž počet obyvatel nebyl obvykle větší, než pár set.

Ale nebyly to jen nemoci, co mělo na svědomí tak nízký počet severoamerických Indiánů. Každé léto vyráželi mladí muži všech kmenů do boje proti svým nepřátelům. V kánoích nebo pěšky cestovali i stovky kilometrů, aby mohli zabíjet a vrátit se do svých vesnic jako muži. Válka a smrt byly v severoamerické indiánské kultuře všudypřítomné a pro slabé v ní nebylo místo. Dřevěnou hradbou opevněné vesnice, přepady v lese, pronásledování nepřátel a padnutí do pasti, takový byl svět severoamerických Indiánů dlouho před příchodem Evropanů, a byla to také jedna z příčin, proč byl počet obyvatel Severní Ameriky tak nízký. Jedním z nejintenzivnějších bojišť byl severovýchod kontinentu a je jen zvláštní shodou okolností, že právě zde se první Evropané usadili.

S výjimkou vzdálené Floridy, kde španělští katoličtí kněží zakládali mezi Indiány misie, byly v první polovině 17. století evropské osady hlavně na severovýchodě dnešních Spojených států a jihovýchodě dnešní Kanady. Ty anglicky mluvící hlavně podél pobřeží Atlantiku a částečně i ve vnitrozemí, ty francouzské u řeky sv. Vavřince. Roztroušené osady měly mnoho domorodých sousedů, se kterými buď obchodovaly, nebo válčily. V zájmu Angličanů, Francouzů i Holanďanů bylo mít co nejlepší vztahy se všemi indiánskými kmeny, ale to vzhledem k vzájemnému soupeření jak Evropanů tak především jednotlivých kmenů nebylo možné. První evropští osadníci tak v nepřátelském prostředí Ameriky dokázali přežít jen díky neúnavné diplomacii, moudře uzavíraným aliancím a ničivé vojenské síle, když to bylo třeba. Představme si alespoň krátce jednotlivé indiánské kmeny, o jejichž přízeň Evropané na severu usilovali.

Válečné barvy algonkinských Indiánů. Rekonstrukce.

Nejpočetnější národy patřily mezi Algonkiny. Tak jsou většinou označovány kmeny žijící severně od Velkých jezer, ale národy patřící do této jazykové skupiny byly roztroušené od Nové Anglie po Velká jezera až daleko na západ k Mississippi. Patřili mezi ně Čipevajové, Otavové, žijící u Velkých jezer, početný národ Abenakiů obývající hlavně dnešní Maine, Mahikani v New Yorku a Wampanoagové a jejich spojenci i nepřátelé v Nové Anglii, stejně jako Pequoti v Connecticutu. Méně početné, ale přesto silné, byly národy irokézské jazykové skupiny. Pět z nich se spojilo do obranné ligy a stvořilo Pět národů žijících v dnešním státě New York. Západně od nich žili Eriové a Neutrálové, jižně Suskehanokové a daleko na severozápadě sídlil početný kmen irokézské jazykové skupiny a největší nepřítel Pěti národů, Huróni. Siouxové, Dakoti, tehdy žili východně od Mississippi, okolo Green Bay a budoucí šestý člen irokézské Ligy obýval říční oblasti dnešní Severní Karolíny. Kromě těchto hlavních národů to byly další desítky menších kmenů, které se na krvavém bojišti severních lesů Ameriky snažily udržet naživu.

Mapa rozložení indiánských kmenů v oblasti Velkých jezer v první polovině 17. století

 

Huróni byli hlavním spojencem Francouzů už od dob, kdy je Champlain doprovázel na jejich válečné výpravě proti vesnici Pěti národů. Poloha francouzských osad mezi kmeny, které byly s Pěti národy v permanentním válečném stavu, Champlainovi nedávala na vybranou a ačkoliv tak Francouzi získali silného nepřítele, mohli se spolehnout i na spojenectví svých silných sousedů. Vesnice Pěti národů i Hurónů ležely od Quebecu, hlavní osady mladé Nové Francie, stovky kilometrů po řece i po souši. Ty hurónské se nacházely daleko na západě u jezera stejného jména, mezi jižním cípem Georgian Bay a jezerem Simcoe. Ty irokézské jižně a východně od jezera Ontario. Ač vzdálení sousedé, jejich osudy do života Nové Francie zasahovaly víc, než osudy jiných kmenů. Oba početné národy, které před příchodem Evropanů čítaly až několik desítek tisíc příslušníků, měly okolo roku 1640, kdy se začala psát poslední kapitola hurónského impéria, každý jen asi deset tisíc osob.

Francouzi se v prvních letech existence Nové Francie orientovali především na své nejbližší sousedy, kmeny Montagnais a Algonkiny, ale když mladý francouzský dobrodruh Étienne Brulé strávil v roce 1610 mezi Huróny zimu a následující jaro přinesl do Quebecu zprávy o ohromném množství kožešin, které jsou Huróni a s nimi spřátelené západní kmeny schopny získat, Huróni rázem vystoupili do popředí francouzského zájmu. Spolupráce byla oboustranně výhodná. Francouzi získávali levně kožešiny, které se s několikanásobným ziskem prodávaly na evropském trhu, a Huróni získali sekery, nože a nástroje, které jim usnadňovaly život. A také muškety. S nimi a s francouzskou pomocí byli Huróni a jejich spojenci schopni v druhém desetiletí 17. století Irokéze vytlačit od řeky sv. Vavřince a po padesáti letech zavládl v této oblasti mír. Dole na řece Hudson se ale v té době již zabydlovali Holanďané, kteří měli stejný zájem jako Francouzi na severu. Získat kožešiny, především bobří, za které nabízeli stejné evropské zboží, jako Francouzi, které mělo pro Indiány tak velikou cenu. Holandské obchodníky nezajímala diplomacie. Chtěli zboží a měli za něj co nabídnout. To si uvědomovaly i kmeny v New Yorku a v Nové Anglii, které se z holandské nabídky snažily utrhnout ten největší kus. Tři přímí sousedé holandské obchodní stanice v Hudson Valley, Mohawkové, Mahikani a Suskehanokové, spolu svedli tvrdé boje o kontrolu nad obchodem s kožešinami. V roce 1615 se Holanďané připojili k Mohawkům, kteří válčili se Suskehanoky, a pomohli jim je porazit, když v jednání Suskehanoků tušili vliv svých francouzských rivalů. Obchod tak zůstal jen v rukou Mohawků a Mahikanů, ale Mohawkové chtěli všechno nebo nic a následovaly série válek, které trvaly od příchodu Holanďanů až do roku 1628, kdy byli Mahikané přinuceni ustoupit na východ od řeky Hudson a Mohawkům se podřídit.

S obchodem s kožešinami v Hudson Valley pod svou kontrolou Mohawkové systematicky likvidovali další konkurenci. V roce 1629 napadli západní Abenaki v severní části kolonie Massachussets a ten samý rok se díky kapitulaci Quebecu anglickým pirátům, bratrům Kirkovým, znovu vrátili k řece sv. Vavřince, kde na půli cesty mezi Montrealem a Quebecem, u pozdější francouzské osady Trois Rivieres, zničili společnou vesnici Algonkinů a Montagnaisů. Když se v roce 1632 Francouzi vrátili do Quebecu, jejich obchod ležel v troskách. Irokézové byli zpět na levém břehu řeky sv. Vavřince a před jejich válečníky si nebyl nikdo jistý životem. Aby Francouzi znovu získali na oblastí kontrolu, nezbývalo jim nic jiného, než své indiánské spojence štědře zásobit puškami. Kromě zbraní však do hurónských vesnic na západě začali proudit i první katoličtí misionáři. První se usadili v hurónské vesnici Ihonatiria u jezera Simcoe. O tři roky později se misie přesunula do hurónské hlavní vesnice Ossossane v Nottawasaga Bay a v roce 1639 byla konečně přesunuta do nově založené misie Ste. Marie v samém jihovýchodním cípu Georgian Bay u dnešního městečka Tay. Vliv katolických misionářů na Hurony byl ovšem destruktivní. Konfederace se rozdělila na konvertity a zastánce starých tradic a obě části se vzájemně ignorovaly.

Obchod Francouzů s Indiány

Když na hurónské území v roce 1635 vpadli Senekové a své nepřátele v bitvě rozprášili a navíc si odvedli více než sto zajatců zpátky k Ontariu, nedostatek jednoty konfederace se projevil naplno.

V tomto období sledujeme začátek masivního konfliktu, který zachvátil celý sever kontinentu a trval téměř 70 let, a který byl nazván Bobří válkou. Bobří proto, že kožešina tohoto zvířecího stavitele vodních přehrad byla nejžádanější komoditou v evropských obchodních stanicích, které nabízely zboží, na kterém se Indiáni brzy stali závislými. Kmen, který měl přístup ke kožešinám, mohl odložit kamenné palice a kamenné hroty šípů a nahradit je ocelí. Luky mohly být nahrazeny puškami a střelivem a hliněné hrnce byly vyměněny za železné. Evropské zboží primitivním Indiánům usnadňovalo každodenní život i jejich bojovou sílu, tak že se přístup k evropskému zboží stal pro většinu Indiánů prioritou. Dokud bylo bobrů dostatek, silným kmenům, jako bylo Pět národů, stačilo, že se na trhu mezi Evropany a indiánskými kmeny v Nové Anglii a New Yorku prosadili jako prostředníci, kdy každý měl z obchodu svůj díl a Irokézové kontrolovali holandský a anglický trh a Huróni francouzské obchodní stanice v Kanadě. Když ale začaly stavy bobrů v oblasti vlivu Pěti národů klesat a díky nenasytnému zabíjení bobr z Nové Anglie a New Yorku úplně zmizel, Irokézům nezbývalo nic jiného, než svůj zrak obrátit na sever k Velkým jezerům a řece sv. Vavřince, kde byl bobrů již také nedostatek, ale kde Huróni kožešiny získávali jako prostředníci od kmenů daleko ze západu. Bobří válka se tak stala válkou mezi Pěti národy a všemi ostatními kmeny o přístup k evropskému zboží.

Irokézové přesto, že stejně jako ostatní indiánské národy byli i oni zasaženi silnou epidemií neštovic, která se v třicátých letech prohnala Severní Amerikou a měla na svědomí desetitisíce domorodých životů, měli v následujících letech dokázat, že jsou těmi nejsmělejšími a nejschopnějšími válečníky kontinentu. Sami, s celkovým počtem bojovníků, který nemohl být vyšší než dva a půl tisíce, se vrhli do války se severními a západními kmeny o kontrolu nad obchodem s kožešinami. Rozhodujícím se měl stát přístup Pěti národů k evropským palným zbraním. Když se koncem třicátých let v Hudson Valley objevili Švédi a založili zde pevnost a obchodní stanici, začali dodávat zbraně Suskehanokům, což vyprovokovalo Holanďany, aby udělali to samé pro Irokéze, kteří byli jejich obchodní partneři. V té samé době, aby zlomili holandský obchodní monopol, však Irokézům začali dodávat zbraně i Angličané a tak koncem třicátých let bylo hlavně mezi Mohawky téměř čtyři sta pušek. Masivní palebná síla v kombinaci s válečnou divokostí dala vzniknout démonu, který měl v následujících letech rozvrátit polovinu kontinentu a navždy změnit domorodou mapu Severní Ameriky.

Rekonstrukce

Irokézové po získání zbraní začali systematicky postupovat proti svým hurónským rivalům. Ale nejprve se vypořádali s jejich spojenci. Již v letech 1636 a 1637 vytlačili od řeky sv. Vavřince Algonkiny na západ k hornímu toku Ottawy a stejný osud čekal Montagnaise, kteří ustoupili až ke Quebecu. V následujících letech si pak nemilosrdně ke svým nepřátelům klestili cestu. V roce 1639 napadají spojené síly Pěti národů jednu z vesnic malého kmene Wenro ležící mezi jezery Ontario a Erie. Ti, kterým se podaří uniknout, varují ostatní vesnice před blížící se zkázou. Někteří uprchnou za řeku Niagara k Neutrálům, ale větší část kmene, asi šest set bojovníků, žen a dětí, najde útočiště mezi Huróny. V následujících dvou letech pak Mohawkové a Oneidové zcela vytlačují zbytky algonkinské přítomnosti od řeky sv. Vavřince a na tomto ohromném, etnicky vyčištěném území, jsou už jen dobře opevněné francouzské obchodní stanice s centrem v Quebecu a před nedávnem založenou misií a pevnůstkou v Montrealu. Na západě se pak Senekové, Kajugové a Onondagové plně soustředí na útoky proti Hurónům. A ti se po letech úspěchů díky spojenectví s Francouzi dostávají do skutečných problémů, protože přístup do svatovavřinecké nížiny je nyní zcela ovládán tlupami Irokézů hlídajících jak severní pobřeží jezera Ontario, tak i ústí řeky Ottawy a lesy západně od řeky sv. Vavřince. Pokud se chtějí Huróni s náklady kožešin dostat k Francouzům, musejí bojovat.

V bezpečí nejsou ani Francouzi a mnozí nyní litují Champlainova zbrklého připojení k tažení proti Irokézům před téměř třiceti lety. Mohawkové, kteří u francouzských osad číhají na příchozí kánoe s kožešinami, čas od času venku před opevněním chytí nějakého bílého zbloudilce a vyděšení osadníci pak jen bezmocně sledují, jak je jejich soukmenovec odvlečen do lesů, odkud se pak dlouho ozývá jeho nářek přerušovaný jen ďábelskými skřeky jeho trýznitelů. Ušetřeni nezůstávají ani katoličtí misionáři. Jeden z nich, Isaac Jogues, je v létě 1642 na ostrově u řeky Richelieu chycen válečnou tlupou sedmdesáti Mohawků spolu s několika dalšími Francouzi a hurónskými konvertity. Jemu i jeho francouzským přátelům Mohawkové v záchvatu zuřivosti ukousnou konečky prstů a tři hurónské konvertity na místě zabijí. Jejich skupina není jediná, která je toho léta na lovu lidí.

Chycení Isaaca Joguese Irokézy

Dole u jezera Champlain, kam Mohawkové své zajatce odvedou, táboří tlupa dvakrát tak veliká. Zajatci jsou pro pobavení svých věznitelů nuceni proběhnout uličkou, kdy je Mohawkové surově bijí klacky a palicemi. Vyčerpané a zbité zajatce pak pálí ohněm, Francouzům vytrhávají vousy a Jogues přichází o celé prsty, které mu Mohawkové uřežou ostrou hranou mušle. Když po několika dalších dnech výprava dorazí do první vesnice na řece Mohawk, týrání pokračuje s nezmenšenou brutalitou s cílem zajatcům co nejvíce ublížit, aniž by byl ohrožen jejich život. Znovu musejí proběhnout uličkou, kdy do nich celá vesnice tluče vším, co má po ruce. Indiánské ženy jim uřežou další prsty, a když jsou nazí svázáni a položeni na zem, děti jim na jejich těla pokládají žhavé uhlíky. Zajatci jsou pak vedeni do dvou dalších mohawských vesnic, kde se jejich trápení znovu opakuje. Huróni, kterým zmučený Jogues dává požehnání, jsou upáleni u kůlu a jeden z Francouzů je zabit ranou sekyrou do hlavy. Jogues je nakonec odveden zpátky do první vesnice, kde žije celé měsíce jako otrok Mohawků v každodenní obavě o svůj život, ale i ve svém stavu se každý den snaží své trýznitele obrátit k Bohu. Je svědkem mnoha návratů válečných tlup s indiánskými i francouzskými zajatci, kteří jsou buď začleněni do kmene nebo tak jako mnozí před nimi sadisticky umučeni. Mnozí zajatci jsou také snězeni. Jogues, který mezi Mohawky zůstal téměř celý rok, je nakonec zachráněn Holanďany, kteří jej ukryjí v pevnosti Orange na řece Hudson a po šesti týdnech v úkrytu jej po lodi pošlou do Nového Amsterdamu, odkud se Jogues dostane až domů do Francie.

Irokézové už nyní nebojovali jen o pouhou kontrolu nad obchodem s kožešinami a přístupem k evropskému zboží. Se stovkami kvalitních holandských pušek v jejich rukou a nepřáteli zahnanými daleko na sever a na západ, začali snít o nekonečném impériu a zničení všech svých rivalů i těch, kdo úzkostlivě stáli o zachování vlastní neutrality. Stovky kilometrů daleko od jejich vesnic v horním New Yorku zatím katoličtí misionáři sloužili v hurónských vesnicích mše pro konvertované Indiány, zatímco jejich pohanští soukmenovci skřípali zuby. Nejednotné hurónské konfederaci hrozil vnitřní rozklad, který si ve svém zápalu neuvědomovali ani francouzští kněží, ani stratégové Nové Francie v Quebecu. A neúprosný stisk kolem Hurónie se zatím uzavíral.

Francouzi u ústí řeky Richelieu staví pevnost, která je okamžitě napadena Irokézy. Ačkoliv se vojáci ubrání, pevnost se stává jen bodem na mapě, protože její posádka se neodvažuje chodit ven a pokud se chtějí Irokézové tímto svým tradičním přístupem dostat na sever, stačí jim kilometr před pevností přirazit u břehu a své kánoe přenést lesem. Algonkinové, kteří se drží v relativním bezpečí lesů vzdálených stovky kilometrů na severu, jsou Irokézy vystopováni i zde. Jedna lovecká výprava je v zimě chycena irokézskými lovci lidí a její příběh je podobný, jako příběh Joguesův. Žena, které se později podařilo uniknout, své trápení popsala jezuitům. „Irokézové nejsou lidé, jsou to vlci,“ tvrdila a popisovala zlomyslnost svých věznitelů, čisté zlo, které je naplňovalo.

„Strýčku,“ říkal jeden z nich zajatému algonkinskému starci, „jsi mrtvý muž. Odejdeš do země duchů. Vzkaž jim, ať se vzmuží. Již brzy budou mít dobrou společnost, protože za nimi pošleme celý zbytek tvého národa. To pro ně bude dobrá zpráva.“ Muži, kteří byli při útoku zabiti, byli Irokézy rozsekáni a uvařeni v hrnci. Stejně skončily i malé děti, které byly upečeny nad ohněm před zraky svých matek, a snězeny.

Irokéz skalpuje poraženého nepřítele

S Francouzi schovanými v bezpečí svých osad a indiánskými spojenci Hurónů na útěku daleko na severu se všechny kmeny Pěti národů mohou soustředit na stupňování tlaku proti Hurónům. A přece nebyla válka jediným řešením, ke kterému se v konfliktu se svými severními sousedy Irokézové odhodlali. Jejich vyslanci se pokoušeli, a několikrát, s Francouzi i Huróny uzavřít dohodu, která by jim umožnila kontrolu nad severním trhem. Ale pro Francouze byli hlavními partnery Huróni, protože si uvědomovali, že s přístupem Irokézů na trh s kmeny z okolí Velkých jezer, by vzrostla moc i jejich evropských rivalů v New Yorku a Nové Francii. S Irokézy se dohodnout odmítali a všem kmenům ve sféře svého vlivu zakázali jakékoliv jednostranné dohody mezi nimi a Irokézy. Huróni, mezi kterými byli hlavně ti nepokřtění příslušníci národa ochotni jednat, tak neměli na vybranou a zbývala jim jen válka.

Epidemie neštovic a spalniček, které kosily všechny kmeny, se kterými přišli Francouzi do styku, si vybraly zvláště krutou daň mezi Huróny. Z jejich populace, která ještě před rokem 1635 čítala něco mezi 30 až 40 tisíci, jich v roce 1640 zůstalo jen 10 tisíc plus asi dva tisíce spřátelených Petunů, kterých během epidemie zahynulo na pět tisíc. Většina starých a zkušených vůdců hurónské konfederace byla mrtvá. Smrt se nevyhnula ani vesnicím Irokézů. Z počtu dvaceti tisíc příslušníků všech národů konfederace jich po odeznění epidemií zůstala jen polovina. U Hurónského jezera i u Ontaria Indiáni z šíření nemocí oprávněně vinili jezuity, kteří se hlavně mezi Huróny, ale i mezi Irokézy, snažili šířit katolickou víru. Zatímco Huróni své misionáře nechávají naživu, Isaac Jogues, který se po svém martyriu mezi Mohawky ke svým trýznitelům po několika letech strávených v Paříži opět vrací, aby je spasil, je i se svým druhem Lalandem na cestě do hlavní vesnice Mohawků chycen bojovníky a oba muži jsou pak Mohawky ubiti a umučeni k smrti a jejich hlavy jsou vystaveny nad branou do vesnice.

Umučení Joguese a Lalanda

V roce 1647, po zmařených jednáních s Francouzi i Huróny, se Pět národů odhodlalo k totální válce s cílem jednou a provždy hurónskou konfederaci zničit. Stovky bojovníků z mohawských a oneidských vesnic vyráží okolo jezera Champlain a po řece Richeliu se dostávají k francouzským osídlením, která terorizují. A ještě více Kajugů, Onondagů a Seneků přeplouvá jezero Ontario, na jehož severním břehu číhají na Huróny. Huróni jsou početnější, než jejich nepřátelé, ale vnitřní sváry způsobily, že konfederace už dávno nejedná jako jeden kmen a je tomu již mnoho let, kdy hurónské kánoe přistály na jižním břehu Ontaria a mokasíny jejich bojovníků vstoupily na irokézskou půdu. Huróni se už jen brání, ale nejsou jednotní. V létě roku 1647 se Irokézům daří ničit tři vesnice jednoho z národů konfederace, Arendarononů, nejvýchodněji položené vesnice Hurónů, poblíž úžiny mezi jezery Simcoe a Couchiching.

Typická menší vesnice Hurónů. Dlouhý dům a palisáda z kůlů.

Pro Huróny je v tuto chvíli nejdůležitější dostat se k francouzským puškám. Po úspěšném zimním lovu se dvě stě padesát nejlepších hurónských bojovníků odhodlává prorazit irokézskou blokádu a dostat se s nákladem kožešin k Francouzům. Začátkem léta se celá výprava s kánoemi naplněnými po okraj vydává na východ k francouzské osadě Trois-Rivières ležící na řece sv. Vavřince na půl cesty mezi Montreálem a Quebecem. Po dlouhé cestě nakonec sedmnáctého července dorazí k osadě a na břehu vytahují kánoe a připravují se na setkání s Francouzi. Zatímco si většina z nich pomalovává obličej a tělo barvami, nebo upravuje vlasy, několik Hurónů objevuje v blízkém lese větší tábor irokézských bojovníků. Ti tu jsou schováni již několik dní, aniž by o nich Francouzi věděli, a číhají na svou příležitost pobít pár nepřátel a vzít zajatce. Vzrušení Huróni s napůl pomalovanými tvářemi a ještě neupravenými vlasy berou své pušky, luky a palice a běží do lesa napadnout své smrtelné rivaly. Ti na Huróny běžící mezi stromy vystřelí salvu z pušek, ale Huróni zalehnou k zemi, a když střelba pomine, sami vyšlou mezi Irokéze smrtíci salvu kulek a šípů. Pak vytáhnou sekery a palice a vrhnou se vpřed. Mnoho Irokézů utíká a jen někteří zůstanou a brání se přesile. Huróni pronásledují a jen málokdo unikne zajetí nebo smrti v temném lese. Pro Huróny, kteří v následujících dnech Francouzům prodají všechny své kožešiny a vezou si domů kromě zajatců i dost pušek, nožů, seker a dalšího francouzského zboží, je toto léto šťastným obdobím.

Hurónský bojovník v dřevěném brnění v první polovině 17. století

Prorazili blokádu svých nepřátel a podařilo se jim obnovit zapovězenou obchodní cestu mezi Hurónií a Novou Francií. Možná je to začátek lepších časů. Možná má jejich konfederace to nejhorší za sebou.

Ať už byl náboženský zápal jezuitů v Hurónii sebevětší, Bůh si tohoto malebného kousku země obývaného malým národem ještě nestačil všimnout. Zatímco se Hurónům u Trois-Rivières podařilo rozprášit menší válečnou výpravu Mohawků, mnohem větší výprava západních Irokézů byla již třináctý den na cestě od vypálených jihovýchodních vesnic konfederace, odkud si vedla téměř sedm stovek zajatců.

Ve většině hurónských vesnic působili misionáři a v každé hlavní vesnici jednotlivých národů konfederace stála misie. V půli cesty mezi středem západního břehu jezera Simcoe a Nottawasaga Bay, poblíž dnešního Mount St. Louis Ridge, ležela hlavní vesnice národa Attigneenongnahac jménem Teanaustaye, kde stála katolická misie St. Joseph. Vesnice byla jedna z největších v celé konfederaci a za jejím vysokým dřevěným opevněním žilo ne méně, než dva tisíce obyvatel. Dobrá čtvrtina z nich pak byla schopna a uměla bojovat, když bylo třeba. Duchovním pastýřem a reprezentantem Francie zde byl otec Antoine Daniel. Narodil se roku 1601 v Dieppe a ve svých dvaatřiceti letech byl poslán do Kanady jako misionář mezi Indiány. Od roku 1634 žil mezi Huróny a každý svůj den zasvětil jejich vzdělávání a víře v Ježíše Krista. Čtvrtého červencového dne roku 1648 se celá vesnice líně probírala do nového dne. Většina bojovníků byla pryč. Někteří byli s výpravou kožešin na cestě k řece sv. Vavřince, jiní byli na lovu zvěře a jiní byli na lovu lidí – Irokézů. Kromě žen, dětí a starců ve vesnici zůstalo jen několik desítek bojovníků, kteří ani nedrželi hlídky a nechali oba vstupy v opevnění sloužící jako brány do vesnice dokořán. Otec Daniel právě v dřevěném kostele uprostřed vesnice dokončoval mši pro ty Huróny, které se mu během čtrnácti let mezi nimi podařilo obrátit na víru, když se odněkud zvenku ozval výkřik, po kterém každému ztuhla krev v žilách. „Irokézové!“

Irokézové

Oči všech se vyděšeně rozhlížely kolem sebe, až se upnuly na pláň před jižním vchodem do vesnice, která se černala běžícími pomalovanými Irokézy. Otec Daniel vyběhl z kostela a svolával bojovníky, aby šli bránit vstup do vesnice. Pak rychle běžel od domu k domu a volal na Huróny, kteří dosud odolávali svodům katolické víry, aby se v této poslední hodině nechali pokřtít. Ti, vedeni strachem, se kolem otce Daniela shromáždili a utíkali s ním do kostela, kde už byli shromážděni konvertovaní Huróni spoléhající v ochranu kostela, jako svatého útočiště. Daniel byl i přes své zanícení realista. S ozvěnou hrozivého válečného pokřiku Pěti národů v uších se obrátil ke svému stádu a zvolal, „Bratři, dnes budeme v Nebi.“ Irokézové v tu chvíli už prorazili slabě bráněným vchodem a vtrhli do vesnice. Jejich ďábelské skřeky se stále přibližovaly k jejímu středu a otec Daniel své Huróny v tu chvíli pobídl k útěku východem na opačné straně. Nastala hodina, na kterou se celý život připravoval, a on ji chtěl čelit. „Utíkejte,“ vyzval shromážděné Huróny. „Já zůstanu zde. Dnes se setkáme v Nebi.“ A s těmito slovy vyšel s kostela s křížem v ruce a se svatým odhodláním v očích. A zatímco Huróni utíkali pryč, irokézští bojovníci doběhli do středu vesnice a stáli Danielovi tváří tvář. Nazí divoši s pomalovanými těly se smrtí a nenávistí v očích, proti stoickému kazateli, který svůj život zasvětil lásce a míru. Dva rozdílné světy, dvě cizí kultury, které se v tento moment navzájem střetly. Irokézové se na chvíli zastavili a s ohromením si statečného kněze prohlíželi. Možná chvíli přemýšleli o vnitřní síle těchto bílých mužů v černých róbách, kteří mezi ně stále přicházeli se svým učením. Možná byl mezi nimi ten, kdo sekyrou do hlavy zabil René Goupila. Možná tu stáli ti, co mučili a zavraždili Joguese a Lalanda. Křik jejich soukmenovců za nimi jim ale vrátil odhodlání. Někteří z nich zvedli luky a vystřelili své šípy do kazatelova těla. Pak zazněl výstřel z pušky a kulka se zaryla do Francouzova srdce, který s křížem v ruce padl mrtvý k zemi. Divoši se vrhli k jeho bezvládnému tělu a sekali do něj noži a sekerami. Jeden z nich knězi vyřízl skalp a s divokým výkřikem zamával krvavou trofejí nad hlavou. Jiní kněze svlékli z jeho šatů a jeho krví si pomazali obličej. S celou vesnicí v plamenech, i kostelem, který celé roky poskytoval Hurónům duchovní útočiště, kazatelovo zmučené tělo zvedli a hodili jej do jeho plamenů. S kouřem z hořící vesnice k nebesům odcházela i duše zabitého bílého muže.

Jak už bylo napsáno, Irokézové toho dne pochytali sedm stovek zajatců, z nichž mnozí byli zabiti během dlouhé cesty do vesnic svých přemožitelů a další zahynuli po krutém mučení v nich. Jiní byli zabiti ve vesnici nebo chyceni v blízkých lesích, kam je útočníci pronásledovali a kde malé plačící děti prozrazovaly úkryty svých rodičů. Útočiště nenašli ani ti, kdo se ukryli v jiné vesnici, jen nedaleko misie. Irokézové si je našli i zde a vesnice i se svými obránci shořela v plamenech. Než se Hurónie vzpamatovala a bojovníci konfederace přispěchali na místo zkázy, vrazi už byli daleko.

Hurónie ale ještě stále nebyla na kolenou. Většina vesnic konfederace zůstala nedotčena a v jedné z nich, Sainte Marie, byla i posádka francouzských vojáků. Kromě toho výprava, která prorazila irokézskou blokádu, dovezla mnoho pušek a střeliva. A počtem svých bojovníků Huróni Irokéze stále převyšovali. Ale jednu věc Huróni ztratili – ducha. Rozděleni vírou a oslabeni ztrátami svých blízkých a porážkami, které jim Irokézové zasadili na jejich vlastním území, tento stále početný národ ztratil svou vnitřní sílu. Ztratili jednotu a chuť žít. Bojovníci konfederace nebyli na válečné stezce proti svým nepřátelům, ani nebudovali obranu, ale zůstávali rozptýleni v jednotlivých vesnicích. Mysleli si, že se Pět národů spokojilo se svým vítězstvím a nasytilo svou chuť po krvi? Možná. Nebe nad Hurónií ale bylo temné a ani jezuité, ani vůdci konfederace neuměli nebo nechtěli v předchozích útocích číst jasné signály blížící se pohromy.

Hurónský kmen Attigneenongnahac, který při letním útoku Irokézů ztratil svou hlavní vesnici Teanaustaye, včetně misie St. Joseph, se přeskupil do své druhé největší vesnice Teanaostaia, asi dvacet kilometrů severozápadně od spáleniště Teanaustaye, poblíž dnešní Sturgeon Bay. Nedaleko od tohoto místa, které Francouzi nazývali St. Ignace, stála vesnice kmene Ataronchronon a také misie St. Louis, ve které sloužili dva katoličtí kněží. Jean de Brébeuf, šestapadesátiletý rodák z Normandie a jezuitský misionář, který žil mezi kanadskými Indiány již od roku 1625. A s ním Gabriel Lallement, jeho osmatřicetiletý asistent, který byl v Kanadě teprve třetím rokem. Brébeuf během svého života pro Huróny i pro své francouzské bratry a sestry vykonal mnoho dobrého. Byl autorem prvního slovníku hurónského jazyka, ve kterém také napsal první kanadskou vánoční koledu a stal se také jedním z prvních kanadských kartografů. V počátcích svého působení mezi Huróny prošel mnoha strastmi, protože pověrčiví Huróni jej vinili z každého neúspěchu, špatnou úrodou počínaje a prohrou v bitvě nebo nemocemi konče. Brébeuf měl ale silného ducha a v roce 1647 bylo i díky jeho přičinění mezi Huróny tisíce konvertitů. Když stisk Pěti národů kolem Hurónie začal sílit, odmítl opustit své ovečky a rozhodl se s nimi i přes hrozící nebezpečí zůstat.

Irokézové ve svých vesnicích v New Yorku byli daleko tomu, aby své hurónské nepřátele nechali vydechnout. Na velikém sněmu ve své hlavní vesnici Onondaga se náčelníci Pěti národů shodli na konečném řešení sporu se svými dávnými rivaly. Oslabený nepřítel musí být znovu napaden a způsobené ztráty musí být ještě větší a krveprolití mnohem strašnější. Na podzim opouštějí především vesnice Seneků na západě a Mohawků na východě stovky válečníků. Senekové jdou kolem Niagarských vodopádů a přeplouvají Ontario na jeho severní břeh. Mohawkové plují z východního břehu stejného jezera a spolu s několika desítkami bojovníků z ostatních kmenů Ligy, z nichž většina zůstala na stráži Iroquoie, se s bojovníky Seneků setkávají v lesích jižního Ontaria, kde celou zimu loví a chystají se na překvapivý útok proti svým nepřátelům. Velké válečné výpravy Indiánů obvykle vyrážely na válečnou stezku koncem jara, nebo v létě, kdy se dalo cestovat nalehko a lesy byly plné zvěře a řeky a jezera plné ryb. V zimě, kdy byl celý sever Ameriky pokrytý hlubokým sněhem, lovce lidí zrazovaly stopy, které ve sněhu zanechávaly a pokud se boj pro útočníky vyvinul špatným směrem, mráz se na cestě domů skrz nepřátelskou krajinu mohl stát stejně smrtící jako kulka, nebo šíp. Začátkem března roku 1649, kdy asi tisíc irokézských bojovníků vstoupilo nepozorováno do Hurónie, nebyl v lesích žádný osamělý hurónský zvěd, ani větší skupina bojovníků na průzkumu okolí. Smrt se snášela nad krajem a kromě Irokézů pohybujících se tiše ve svých sněžnicích o tom nikdo nevěděl.

Teanaostaia, nebo také St. Ignace, bylo dobře opevněné místo chráněné ze tří stran příkrým srázem a téměř pětimetrovou palisádou. Vesnice, která po vypálení Teanaustaye a přilehlé osady tvořila jižní hranici Hurónie, teď byla domovem jen asi čtyř stovek Indiánů, většinou dětí, žen a starců. Irokézové, kteří se po soumraku 15. března plížili kolem palisád, zjistili, že vesnice není hlídaná a vstup do ní je nezatarasený! Bojovníci se v noci shromáždili v nedalekém lese a skrze stromy tiše pozorovali svůj cíl. K ránu, ještě před úsvitem, se všech tisíc irokézských bojovníků tiše připlížilo k bráně a jeden po druhém vbíhali dovnitř, kde se rychle rozptýlili po vesnici. Ve chvíli, kdy byli všichni uvnitř, se z hrdel náčelníků ozval válečný pokřik následující strašlivou ozvěnou z tisíců hrdel. Boj trval krátce, jen pár minut, a ztráty Irokézů byly minimální. V domech Hurónů a kolem nich ležela těla pobitých obyvatel, vedle kterých byli ti, které Irokézové nechali naživu, svazováni a vedeni do několika domů, které Irokézové nezapálili. Na opačné straně vesnice, než kudy útočníci vtrhli dovnitř, se tři polonazí hurónští bojovníci krytí tmou dostávají přes palisády a spouštějí se srázem dolů na pláň, přes kterou utíkají o život podél pobřeží k asi čtyři kilometry vzdálené St. Louis.

Kmen Ataronchronon, který okolo misie St. Louis žil, byl součástí hurónské konfederace teprve několik let a šlo o uměle vytvořený kmen z uprchlíků rozprášeného národa Wenro a algonkinských band, které před Irokézy uprchly od řeky sv. Vavřince. Když tři udýchaní uprchlíci ze St. Ignace přiběhli s křikem k palisádám, daleko za jejich zády byly vidět plameny stoupající ze zapálené vesnice a obyvatele St. Louis sevřela panika. Už tolikrát museli utíkat, nechávajíc za sebou své blízké, kteří nestačili jejich tempu a které pronásledující Irokézové často zmasakrovali nebo umučili. Mezi panikou posedlými Huróny stáli dva bílí muži v černém rouchu. Starší byl klidný a sledoval, jak obyvatelé vesnice berou to nejnutnější a utíkají buď pryč na západ do několik kilometrů vzdálené misie Sainte Marie, kde je i pevnost se čtyřiceti francouzskými vojáky, nebo dál na jihozápad k vesnicím Petunů u pobřeží Nottawasaga Bay. Mladší se třásl a s obavou sledoval zvedající se plameny nad St. Ignace, ale stejně jako jeho učitel se rozhodl zůstat. Jean de Brébeuf i Gabriel Lallement věděli dobře, co je čeká, ale byli rozhodnuti svou misii neopustit. Spolu s nimi tu zůstalo i osmdesát hurónských bojovníků, kteří neměli tušení o síle irokézských útočníků a s válečnou písní na rtech sledovali pláň mezi nimi a St. Ignace, nad kterou začalo pomalu svítat.

Irokézové, kteří při zničení St. Ignace neměli téměř žádné ztráty, nechávají se zajatci tři sta bojovníků a zbylých sedm set s obličeji pomalovanými krví spěchá na jisto k St. Louis. Vycházející slunce je ještě rudé, když se objevují u vesnice. Ti, co mají pušku, se nevydrží ovládat a ještě za běhu, bez míření, pálí na opevnění. Huróni skrytí za palisádami jim odpoví stejně a několik útočníků padne k zemi. Irokézové se vrhnou na palisády jako tygři, ale obklíčení Huróni bojují jako lvi a první útok odrazí. Irokézové jako šílení útočí znovu a snaží se překonat hradby, ale střelba z pušek, luků a dokonce i kameny je znovu nutí se stáhnout a krýt se. Třetí útok irokézské přesily je nejzuřivější a bojovníci se jako smyslů zbavení prosekávají opevněním skrz, až se jim podaří na několika místech vysekat otvory. O ně je mezi útočníky a obránci sveden zoufalý boj a třicet nejodvážnějších Irokézů je během něj zabito a mnoho dalších zraněno. Irokézům se ale nakonec podaří prorazit a přeživší Huróny, včetně obou francouzských kněží zajmout. A stejně jako před svítáním sledovali obyvatelé St. Louis plameny spalující St. Ignace, nyní z bezpečí Sainte Marie sledují, jak jejich domovy potkává stejný osud. Sainte Marie se připravuje k obraně, protože všichni věří, že jejich hrozný nepřítel bude ve svém díle zkázy pokračovat i sem. Ale Irokézové berou své zajatce a vrací se do St. Ignac odkud večer vysílají do okolí a k Sainte Marie zvědy a v noci je rozhodnuto, že druhý den ráno na Sainte Marie zaútočí.

Zatímco irokézští náčelníci hodnotí své zničení dvou hurónských vesnic a plánují další útok, zajatci jsou vydáni do rukou bojovníků. Každý z nich může rozhodnout, kdo ze zajatců bude žít a kdo uhasí žízeň vítězů po krvi. Misionáři svůj osud znají. Otec Daniel byl jejich přítel, stejně jako Isaac Jogues a další mučedníci víry, kteří vykrváceli u irokézských mučících kůlů. Brébeuf se nevzpouzí, když jej bojovníci odvedou stranou a neprosí o milost. Je smířen s Bohem a na své budoucí vrahy hledí se soucitem a láskou. Když jej svlečeného připoutávají ke kůlu, Brébeuf nemyslí na sebe, ale na své Huróny, kterým slibuje vykoupení v Nebi. Irokézové vezmou hořící třísky a jako divoká zvířata se skřeky kolem kněze skáčou a pálí jej po celém těle. Brébeuf stojí bez hnutí a své trýznitele varuje před božím hněvem. Mezi Irokézy je mnoho Hurónů, kteří byli dříve mezi Pět národů adoptovaní a misionáři rozumí. Jeden z nich k němu přiskočí a ocelovým holandským nožem mu uřízne spodní ret. Jiný vezme kus rozžhaveného železa a vrazí jej zmučenému misionáři do krku. Ten, i přes svá zranění, stojí stále pevně a vzdorovitě, a tak Irokézové dovedou Lalemanta, aby Brébeuf sledoval jeho mučení. Lalemant je drobný, slabý muž, ale jeho víra je silná a jeho srdce statečné. Irokézové potřou části jeho těla smůlou, na kterou přilepí odřezky kůry. Lalemant se vrhá Brébeufovi k nohám a prosí Boha o slitování k jeho učiteli. Irokézové ho zvednou, připoutají ke kůlu a smůlu na něm zapálí. Není jí tolik, aby oheň Lalemanta zabil, ale je jí dost, aby mu způsobil nesnesitelná muka. Ostatní Irokézové se pak znovu věnují Brébeufovi. Posmívají se jeho víře a kolem krku mu zavěsí růženec z do běla rozžhavených seker, které mu škvaří maso. Jeden z adoptovaných Hurónů, zlomyslně, aby potěšil své ďábelské pány, přistupuje k omdlévajícímu Brébeufovi s hrncem vroucí vody a vybízí ječící Irokéze, aby jej následovali. Pomalu vylévá vařící vodu na Francouzovu hlavu a s přeskakujícím hlasem křičí: „Křtíme tě, aby si mohl být šťastný v Nebi! Protože nikdo nemůže být spasen bez správného křtu!“ Brébeuf snáší i toto mučení a šílení Irokézové se na něj vrhají a noži odřezávají kousky masa z jeho těla, které před jeho očima polykají. Jiný Hurón na Brébeufa volá: Říkal jsi nám, že čím více trpíme na Zemi, tím šťastnější budeme v Nebi. Chceme, aby si byl šťastný, trápíme tě, protože tě milujeme, a měl by si nám za to poděkovat.“ Po dalším mučení statečnému knězi někdo vyřízl skalp a někdo další mu rozřízl hrudník, u kterého se seběhl dav, aby se napil krve tak odvážného nepřítele. Jeden z náčelníků pak Brébeufovi vyrval z těla srdce a snědl jej. Lalemant je v tu chvíli odvlečen do jednoho z domů, kde je Irokézy mučen až do dalšího rána, kdy ho jeden z jeho unavených trýznitelů zabije sekerou do hlavy. Tak tedy zahynuli Jean de Brébeuf a Gabriel Lalemant, synové Francie a obránci katolické víry. Daleko od svých domovů a svých blízkých mezi těmi, které přišli spasit a kteří byli více zvířaty než lidmi.

Toho rána, kdy zahynul Lalemant, ze St. Ignace vyrazilo na cestu dvě stě irokézských bojovníků směrem k Sainte Marie jako předvoj většího vojska. U Sainte Marie se už ale začali shromažďovat bojovníci Hurónů. Bylo jich tu zatím tři sta a patřili k národu Attignawantan z vesnic na západě, které patřily k hlavnímu národu konfederace. Mnoho z nich mělo francouzské pušky a každý byl po zuby ozbrojený a hladový po boji. Čekali, že ostatní bojovníci konfederace se brzy objeví a rozdělili se do několika skupin, které obsadily výstupy z lesa, kudy měl přijít nepřítel. Ten se brzy objevil a jedna ze skupin Hurónů se v lese střetla s oním předvojem, který ráno vyrazil ze St. Ignace. Irokézové měli vysokou morálku a Huróny v lese rozprášili. Ti, kteří přežili, začali utíkat hlubokým sněhem směrem k Sainte Marie s krvelačným nepřítelem v zádech. Zvuk bitvy ale přilákal ostatní Huróny a ti se nyní sbíhali ze všech stran, aby bojovníkům Pěti národů čelili společně. Po krátkém boji se z lovců stala kořist a Irokézové utíkali z bojiště do St. Louis, jejíž palisáda, ač na mnoha místech poškozená, ještě stála. Ale jejich pronásledovatelé byli těsně za nimi a v tu samou chvíli, co Irokézové prolézali skrze poničené opevnění, na jiných místech se dovnitř dostávali i zuřiví Huróni. Boj ve spálené vesnici byl dlouhý a nemilosrdný a přežilo jej jen třicet Irokézů, které vzali Huróni do zajetí. Některým se ale podařilo uniknout do St. Ignace, kde stále tábořila hlavní část irokézského vojska. Po zjištění, že jejich celý předvoj byl vyhlazen, válečníci řvou vzteky a mnoho hurónských zajatců je v tu chvíli rozsekáno na kusy. Něco přes dvě stě stále bojeschopných mužů zůstává hlídat zbylé zajatce a zásoby a asi pět stovek Irokézů vyráží jako vlci přes pláň k St. Louis, kde asi sto padesát Hurónů odpočívá po vítězném boji.

St. Louis vypálená při druhém útoku Irokézů a doražená při následném vražedném boji dvou stovek Irokézů s třemi sty Huróny už svým obráncům neposkytovala žádnou možnost úkrytu. V rozvalinách vesnice a za ohořelými kůly čelilo dvě stě Hurónů irokézské přesile. Na obou stranách práskaly pušky častěji, než střílely luky. Bojovníci obou národů bojovali vleže a přískoky a hbitými obchvaty se snažili nad nepřítelem získat převahu. I přes svou početní nevýhodu Huróni bojovali dobře a způsobili svým nepřátelům těžké ztráty. Ale na konci dne, kdy se k sobě obě skupiny konečně dostaly, se v boji muže proti muži přesila Irokézů přes obránce převalila a žádný z nich nezůstal naživu.

Vítězství mělo pro Irokéze dost trpkou příchuť. V obou dobytých vesnicích a jejich okolí leželo skoro 350 Mohawků a Seneků padlých v boji. Mezitím se u misie St. Michael shromáždilo asi sedm stovek hurónských bojovníků. Pro Irokéze, kteří na nepřátelském území bojovali již třetí den, a utrpěli těžké ztráty, nemělo smysl dál v Hurónii zůstávat. Svou invazi mohli stále ještě označit za úspěch. Ztráty Hurónů byly více než dvakrát větší. Byli zabiti tři jezuité a zničeny dvě veliké vesnice. Kromě toho Irokézové získali několik stovek zajatců. Když 19. března vyrazilo ze St. Michael hurónské vojsko, Irokézové již byli na spěšném ústupu k Ontariu, a pronásledovatelům se je nepodařilo dostihnout.

Přestože většina hurónských vesnic ještě stála, a celkový počet příslušníků tohoto národa Irokéze stále převyšoval, hurónská duše byla zlomená. Bez jednoty a organizace, kterou disponovali Irokézové, nebyli Huróni schopni svým nepřátelům na vlastním území čelit. Strach ze smrti a z Irokézů rozložil hurónskou konfederaci a dva týdny po irokézském řádění ležela většina vesnic v plamenech, opuštěna svými obyvateli, kteří se rozutekli do všech stran. Někteří se skrývali na ostrovech v Hurónském jezeře. Jiní odešli k Neutrálům, nebo Petunům k jezeru Erie. Francouzští misionáři následovali většinu z nich na ostrov St. Joseph, kde se v pozdějších měsících sešlo až šest tisíc uprchlíků. Ale Hurónie, až na číhající tlupy Irokézů, zůstala prázdná a veliký lid, který dlouhá staletí obýval zdejší lesy a údolí, přestal existovat.

Comments

comments