Jen tak nahlédnout za oponu rušné Káhiry

0

Dovolená v Egyptě vždy v mých očích představovala takovou lehce luxusnější verzi nechvalně známé české paštikařiny na Makarské riviéře. Každá Máňa odvedle tam byla, popřípadě zná někoho, kdo jí řekl, jak se tam věci mají, tudíž jeho názor považuje za „směroplatný“. Nic proti typicky českým způsobům trávení dovolených, ovšem ruku na srdce, všichni víme, že je to tak trochu klišé. Po nějakém čase jsem si však uvědomil, že stejným klišém by bylo házet všechny turisticky nejpopulárnější země do jednoho pytle a blazeovaně tvrdit, že takové Thajsko je vhodné jen pro piknikáře a cestovatele – začátečníky, když celý sever země je v podstatě masovým turismem nedotčen. Totéž platí i pro Egypt: kdekdo šnorchloval v Sharm-Al Sheikhu, obdivoval pyramidy v Gíze a starodávné chrámy v Luxoru a Karnaku, avšak troufám si tvrdit, že jen malé procento návštěvníků této pouštní země nahlédlo i za její oponu. Narozdíl kupříkladu od Maroka, jež je již drahnou dobu doslova a do písmene rájem dobrodružněji laděných nízkonákladových cestovatelů, je Egypt vnímán jako rodinná odpočinková destinace, pobyt v níž zpestří nezbytný historický exkurs. Troufám si tvrdit, že na to, kolik návštěvníků ročně tuto zemi navštíví, skutečně jen málo lidí může říci, že Egypt skutečně procestovalo a udělalo si obrázek, jak vypadá v této zemi každodenní život mimo vyšlapané turistické trasy, lemované davy nenasytných bezskrupulózních agentů s teplou vodou, kvůli nimž si Egypt vysloužil nelichotivou anglickou přezdívku „hassling capital“ (ve volném překladu „celosvětové centrum otravů“).

Jak známo, současná bezpečnostní situace v severní Africe má k ideálu stejně daleko jako AC Sparta Praha k účasti v milionářské Lize mistrů, proto se typologie cestovatelů do Egypta alespoň částečně změnila, byť nejčerstvější zprávy českých cestovních kanceláří naznačují, že nikoli na dlouho, nakolik ve vyhledávání všemožných slev zběhlý běžný český člověk zaregistroval poměrně zásadní pokles cen do této destinace, a proto se toto léto očekává opětovný boom. Mě osobně po dlouhou dobu od návštěvy Egypta odrazovala právě jeho pověst lokality zaměřené na odírání turistů až na kost, na druhou stranu mě však láká všude nahlédnout za roh či za dva a pozorovat, jak to vypadá právě za onou turistickou oponou. Vzhledem ke krátkému časovému limitu mi pro tento účel přišlo příhodné prozkoumat Káhiru a přilehlé okolí, neboť i místní Egypťané tvrdí, že reálný nepřikrášlený Egypt zažijete právě tam.

Coby první jsem poctil svou návštěvou staré koptské město, poblíž něho se nacházelo první osídlení na zemí dnešní Káhiry, Al Fustat, jež bylo srovnáno se zemí v roce 1168, když tehdejší vezír z fátimovské dynastie Shawar nechtěl za žádnou cenu připustit, aby město padlo do rukou křižáckých „bezvěrců.“ Dnes se do koptské Káhiry dostanete jednoduše metrem, nicméně již při výstupu z něj pocítíte jistou tenzi, když vstup do nejznámějších křesťanských památek střeží policisté se samopaly a každý jejich návštěvník musí projít bezpečnostním rámem jako na letišti. Když do toho ještě spustí muezzín z nedaleké mešity, cítíte se vskutku jako na frontové linii nového civilizačního střetu. Samotná oblast křesťanských kostelů a koptských muzeí je oázou klidu, neboť je na první pohled patrné, že turismus v Káhiře opravdu nedosahuje svého vrcholu. Když však přejdete zhruba 300 metrů na druhou stranu od kolejí metra, ocitáte se rázem ve velmi rušné a syrově vypadající obytné oblasti, jíž jsem v daný moment bez uzardění nazval ghettem, ovšem oproti podmínkám, v nichž musí žít mnozí jiní obyvatelé této megalopole, se jednalo o vcelku příjemné sídlišťátko.

Ať již tuto zástavbu titulujeme jakkoli, dostalo se mi v ní velice přátelského přijetí ze strany místních, dvakrát jsem byl pozván na čaj, v tom druhém případě skupinou postarších dědulů hrajících domino, z nichž jeden lámaně ovládal angličtinu. Ten nejprve sípavým hlasem vylevil myšlenku, že hlavním městem „Cheek Republic“ je bůhvíproč Belfast, následně ho však „osvítilo“, když se nechal slyšet, že „Czechoslovakia“ je dobrá země, neboť v ní vládl Josip Broz Tito, jehož on coby pokrokový komunista velice uznával, neboť měl výborné vztahy s Násserovým Egyptem. I v této oblasti se projevilo, že mimo nejznámější monumenty je Egypt v podstatě jen málo turistickou destinací: hned se okolo mě seběhly místní děti, jež se na mě koukaly stejně zvědavě, jako obyvatel Manhattanu na traktor. Smutnou ironií je, že vstoupit do šedivého panelákového sídliště na periférii Paříže, Bordeaux, Marseille nebo i „vysoce tolerantního a pokrokového“ Stockholmu, nejpíše ty děti, jež by mě stejně jako v Káhiře obklopily, by v rukou třímaly kapesní nožíky. Zde je na první pohled zřetelné, že chudoba jako taková nemusí být automaticky spouštěčem společensky závadového jednání, pokud je komunita někde zakořeněná, má svá pravidla a přirozené autority. Pokud je vytržena ze svého přirozeného prostředí a následně dojde k hodnotovému střetu, rázem je připravena živná půda pro vznik jedovatého koktejlu smíchaného z toxických a třaskavých substancí.

Káhira je opravdu megalopolí, odhaduje se, že v ní žije zhruba 19 miliónů obyvatel. Jen pro představu: je to asi jako bychom sestěhovali všechny obyvatele České Republiky, Slovenska, Slovinska a Lotyšska do jednoho města. Jen pro porovnání: na přelomu dvacátých a třicátých let 20.století žilo v tomto městě pouhých milión obyvatel, což je méně, než má dnešní Praha. Administrativní střed města, tzv. Downtown, má poměrně nedávné kořeny. Ottomanský vládce Ismail Paša se totiž ve druhé polovině 19.století vzhlédl v prostorných bulvárech novodobé Paříže a nechal tak vystavět moderní protipól stísněným středověkým uličkám východní islámské Káhiry, jež si svou podobu dochovaly až do dnešních dní, avšak francouzský šarm nového města již notně nahlodal zub času.

Rozdíl je poznat i v tom, že v západní části Káhiry funguje od roku 1987 první metro na černém kontinentu, zatímco té východní se jen okrajově dotýká. Samotná jízda metrem představuje opravdu autentickou zkušenost. Abyste si vůbec koupili u okýnka jízdenku, musíte odhodit dobré mravy a uzpůsobit se místním zvyklostem, jinak hrozí, že v řadě vystojíte důlek. Guru dobrých mravů Guth-Jarkovský by se nejspíš zhrozil, ovšem zde by vám jeho rady byly platné asi jako mrtvému onen pověstný zimník. Spíše byste uplatnili pokyny hokejového trenéra, kterak hrát tělem a nenechat se odstavit od puku, či v tomto případě od prodejního okýnka. Není vůbec nezvyklé, že zatímco vy stojíte v řadě, někdo z místních si odpočítá přesný obnos, nadrzo přijde okýnku z boční strany, neurvale odstrčí zákazníka, který je právě na řadě a zahučí na prodavačku, ať mu dá lístek. Právě v metru je nejvíce znát nejistá bezpečnostní situace posledních let, kdy zhruba polovina vchodů do metra je zavřená a do těch zbývajících byly nainstalovány bezpečnostní rámy a zařízení na rentgenování zavazadel.

Metro je ovšem pořád suverénně nejkomfortnější formou cestování, neboť vzhledem k tomu, že město praská ve švech, logicky není hnutí ani na silnicích. Vozový park je značně rozmanitý, pro našince bude zřejmě zajímavým poznatkem, že starý dobrý žigulík je stále velice hojně používaným vozidlem. Některé z těchto nesmrtelných korábů sovětských silnic jsou až v překvapivě obstojném stavu, jiné by neprošly technickou kontrolou ani pro provoz v katastru Luníku IX.

Kam se nedostane auto, vleze se alespoň motorka, jíž, stejně jako satelit, vlastní mnozí obyvatelé ghett s otřesnými hygienickými podmínkami, v nichž mnohdy nefunguje ani běžná kanalizační síť. Specifickými ghetty jsou pak ta, jež obývají tzv. „zabaleeni“ – komunita koptských křesťanů zabývající se sběrem a recyklací odpadu z celé Káhiry. Vzhledem ke své nepříliš vábné formě výdělku byli zabaleeni po dlouhou dobu svým okolím vnímáni coby páriové, za povšimnutí však stojí fakt, že až dvě třetiny odpadu z celé Káhiry zmizí z ulic jejich přičiněním, neboť ekologické odpadové hospodářství je v Egyptě vskutku sci-fi záležitostí. V posledních několika letech se o jejich situaci začali zajímat někteří nezávislí reportéři, následkem čehož vznikly některé nezávislé organizace zaměřené na jejich podporu. Coby křesťané se totiž mohou zabaleeni stát snadno obětí vládní zvůle, což by v politicky rozjitřeném Egyptě nebylo nic zvláštního, ostatně zvůli moci pocítili již na sklonku Mubarakovy vlády, kdy jim pod záminkou zamezení šíření prasečí chřipky byla pobita většina prasat, jež jim sloužila k přirozené likvidaci organického odpadu.

Sám jsem měl možnost navštívit chudinskou čtvrť Manshiyat Nasser, na jehož severním okraji, v části Mocattam, dlí právě zabaleenská komunita. Připadal jsem si jako v nějaké počítačové hře. První level tvořila islámská chudinská čtvrť, poté, co jsem se propletl jejími křivolakými uličkami a vystoupal výše do kopce, mě přivítaly křesťanské symboly, hory odpadků a všudypřítomný lepkavý puch. Až se dosyta nabažíte syrovostí prožitku a zápach a hejna much se stanou nesnesitelnými, vyjdete z celého bludiště, projdete policejním kontrolním stanovištěm a rázem stanete před areálem křesťanského skalního kostela, kde se cítíte jako poutník pouští před oázou, nebýt toho, že smrdíte jako tři týdny nevyvezená popelnice.

Nechci vám zde cestu do Káhiry výslovně doporučovat, nakolik bezpečnostní situace v Egyptě je opravdu nejistá a může se měnit v řádu týdnů a měsíců. Pokud však máte odvahu k návštěvě Paříže, Berlína či Bruselu, nevidím důvod, proč byste se museli obávat právě Káhiry. Garantuji vám, že nudit se v ní opravdu nebudete.

Autorův Instagram

Comments

comments