Pýcha předchází pád, aneb sestřelení beznohého stíhacího esa Douglase Badera – analýza a vyšetřování

0
Douglas Bader, Wikipedia

Mimořádně sebevědomý Wing Commander Bader neskončil válku ve vysoké štábní funkci, jak by se dalo čekat, nýbrž v zajateckém táboře. Byl totiž sestřelen. Britští historikové (Dilip Sarkar, Andy Saunders etc.) však zarytě tvrdí, že nikoliv Němci, ale palbou vlastního pilota RAF. Tuto teorii pokládám nejen za šílenou, ale hlavně za naprosto nepodloženou.

Ještě předtím, než si vše podrobně rozebereme, se poněkud obecněji podíváme na bojovou akci, při které byl W/Cdr Douglas Bader sestřelen. Nacházíme se v létě 1941 a RAF provádí dlouho očekávanou leteckou ofenzívu s cílem zničit pozemní cíle, vylákat do vzduchu německé stíhačky a ničit je převahou počtu a kvality. Strategicky mělo jít o snahu donutit Jagdwaffe (německé stíhací letectvo) přesunout síly z jiných bojišť na západní frontu. Vše, naprosto vše, vše však selhalo. Celé operaci veleli šéf Fighter Command (FC, Velitelství stíhacího letectva) ACM William Sholto Douglas a velitel jeho 11. skupiny AVM Trafford Leigh-Mallory. Oba byli nejen v dobrých vztazích, ale rovněž „dětmiˮ Trencharda, otce FC. Do svých křesel se dostali zákulisní operací spojenou nejen s vysokými důstojníky RAF, ale i konzervativními politiky, nikoliv kvůli svým mimořádným taktickým a strategickým schopnostem. Ve skutečnosti nesahali svým předchůdcům (ACM Hugh Dowding a AVM Keith Park) ani po „strup na patěˮ. Kdyby oba veleli v tzv. bitvě o Británii, dopadla by pro FC velmi pravděpodobně katastrofálně.

 

Zatímco ještě v první polovině roku čelilo FC okolo 500 německých stíhacích letadel operujících z Francie, Belgie a Nizozemí, smrskla se tato síla v červnu 1941 reálně na dvě stovky. Již to samo o sobě plně svědčí o neschopnosti RAF. Královské letectvo mělo nyní úkol tento stav změnit. Ve štábu vymýšleli operace, které by zajistily splnění jednoho z hlavních cílů, tedy definitivně a trvale vnutit nepříteli vlastní iniciativu. Hlavním prostředkem, který měl dosáhnout skvělých výsledků, byl nový druh operace s názvem Cirkus. Jeho smyslem bylo za pomoci malého počtu britských bombardérů v doprovodu velkého množství stíhaček vyprovokovat nepřátelské stíhače k boji a sestřelit je. Zasažení a zničení pozemního cíle bylo až druhotné. Jak Bader, tak Leigh-Mallory a Douglas byli propagátory a iniciátory tzv. Wings a Big Wings, tedy velkých formací stíhacích letadel, které měly nepřítele zničit.

 

První se uskutečnila 10. ledna 1941 a skončila katastrofálně. To ovšem nezabránilo tomu, že si optimističtí Angličané nahlásili nějaké ty neexistující úspěchy, načež proběhla menší oslava, ke které se depeší připojila i nejvyšší místa: „Ministerský předseda a nejvyšší velitel Fighter Command si přejí, abych [Leigh-Mallory] jejich jménem vyřídil všem zúčastněným blahopřání k včerejšímu provedení velmi uspokojivé operace nad severní Francií. Já sám se k tomuto blahopřání připojuji a doufám v další úspěchy při bojových operacích tohoto druhu.ˮ Podobné „úspěchyˮ následovaly i při dalších příležitostech. RAF FC mělo z rozluštěných depeší přehled o reálných ztrátách Luftwaffe a vědělo, že selhává gigantickým způsobem. Bezpečnost zdroje, propagandistické cíle a dohled nad bojovou morálkou však nedovolovali aby se cokoliv z toho dostalo mimo ty nejvyšší kruhy. Cílem bylo vyvíjet na nepřítele trvalý tlak, tak jak to dělal Trenchard za první světové války, a to bez ohledu na ztráty a skutečné výsledky leteckých operací. Bader měl 9. srpna 1941 zakusit, jak něco takového vypadá v praxi. Doposud měl poměrně dobrou náladu, protože i on si připisoval čárky do svého seznamu zničených a poškozených nepřátel. Navíc víme, že o nízkých německých ztrátách neměl ani ponětí. Myslel si, že jeho Big Wing vítězí na celé čáře. Problémy však visely ve vzduchu. Začal být totiž přelétaný, jak si toho všiml i P/O James Edgar „Johnnieˮ Johnson: „Příznaky byly vidět. Víte, Douglasovy reakce ve vzduchu se zpomalovaly a začal být čím dál tím hladovější po sestřelech.ˮ

Johnnie Johnson vystupuje před připravenými kamerami ze Spitfiru YQ-N 616. Squadrony. Dne 30. srpna 1941 byl povýšen do hodnosti Flying Officer, 4. září 1941 pak do funkční hodnosti (Acting) Flight Lieutenant a následně byl vyznamenán Distinguished Flying Cross, protože ve 46 misích dostal uznáno zničení 4 nepřátelských letadel. V novinách uvedeno 30. září 1941. Zdroj: wikipedia.co.uk.

Jasným důkazem byla situace ze 7. srpna, kterou popsal P/O Robert Arthur  „Bobˮ Beardsley ze 41. Squadrony: „Při tomto bojovém letu jsem vedl sekci čtyř letadel, naše zadní krytí. Letěli jsme jako spodní squadrona Wingu, a když jsem se podíval dozadu doleva, spatřil jsem Me 109 přibližující se k mé levé podsekci [patrně myslí dvojici letadel po jeho levé straně], a to tak blízko, že ústí kanónu v ose vrtule bylo jasně zřetelné! Útočící nepřátelské letadlo nestřílelo, ale přesto jsem zavolal vedoucího Wingu, abych mu řekl, že jsme pod útokem stodevítek. K mému překvapení, Wing Commander Bader odpovědel: ,Jen Hurricany, starý brachuʼ. Hned v příští sekundě byl ovšem celý Wing zatažen do boje – žádné další ,Hurricanyʼ jsem už neviděl. Když pak byla napadena vedoucí squadrona, Bader se omluvil: ,Promiň, starý brachuˮ.

Bob Beardsley se svou ženou Eileen před branami buckinghamského paláce někdy v druhé polovině listopadu 1941 u příležitosti převzetí DFC. V novinách bylo vyznamenání uvedeno již 17. října 1941. Zdroj: http://www.bbm.org.uk.

V Biggin Hill poznal příznaky své únavy i W/Cdr Malan a požádal o uvolnění. Patrně si tak zachránil život a navíc pomohl při tréninku vycvičit plno skvělých pilotů. Totéž měl udělat i Bader, protože toho si nikdo odvolat nedovolil. Z Baderovy strany by se jen náznak takového pokusu setkal s velmi tvrdou reakcí. To se ostatně i stalo. Jeho žena Thelma viděla, že je unavený a snažila se jej přimět, aby toho na nějakou dobu nechal. Marně. Totéž věděl i jeho nadřízený Leigh-Mallory, ale nakonec rozhodl, že jej ponechá ve službě do konce turnusu. Bader totiž svého velitele nehodlal poslechnout a vynutil si pokračování.

W/Cdr Adolph Gysbert Malan jako velitel Wingu z Biggin Hill včas požádal kvůli vyčerpání o uvolnění z funkce, na rozdíl od až příliš sebevědomého Douglase Badera. Zdroj: http://www.worldwarphotos.info.

Vše tak směřovalo k neodvratnému konci. Pondělní ráno 9. srpna 1941 bylo zpočátku zamračené s nízkou mlhou na mořskou hladinou, ale jihozápadní vítr o síle 10-15 mph (16-24 km/h) mraky rychle roztrhal a ty se pohybovaly od 2/10 do 4/10 ve výšce 6000 stop (1829 m). Viditelnost byla 2-6 mil (3-10 km). Britští stíhači se připravovali na velkou akci, Cirkus č. 67. Wing Commander nastoupil do svého Spitfiru a v 10.40 vzlétl. Do hodiny roztrhali němečtí vlci Baderův svaz jako stádo ovcí.

Detail W/Cdr Douglase Badera nastupujícího do svého Spitfiru s písmeny DB, což byla samozřejmě zkratka jeho jména, nikoliv squadrony. Zdroj: https://cz.pinterest.com/explore/douglas-bader.

F/Lt Crowley-Milling: „Nejsilnějším dojmem bylo to radiové ticho. Douglas neustále udržoval plynulý komentář. Stalo se snad to nejhorší? Jeho barvitý jazyk a komentář najednou utichly a zanechaly nás v hádankách, co se mu přihodiloˮ.

 

Baderovo radio neselhalo, byl opravdu sestřelen. Za mnoho let, když měl čas všechno si promyslet, sepsal knížku Reach For the Sky, kde vše barvitě vylíčil: „Vedoucí Wingu z Tangmere udělal vše špatně [myslí sám sebe]. Oznámil jsem ,útočímʼ a šel  rychle a až příliš prudce dolů střemhlavým letem. Byl jsem napjatý a můj odhad, z důvodů, které jsem tehdy nevěděl, byl špatný….Přiblížil jsem se ke stodevítce tak rychle, že jsem nestačil vystřelit a jen tak tak měl čas se vyhnout tomu, abych ji svým Spitfirem nerozpůlil ve dví.  Pokračoval jsem střemhlavým letem a srovnal ve 24 000 stopách [7315 m]. Vzpamatoval jsem se a rozhlédl okolo. Nic v dohledu, byl jsem na nebi sám. Pořád to samé. Jednu chvíli je obloha plná letadel, v druhé je úplně prázdná. Debatoval jsem jestli pokračovat směrem k cíli a doufat, že najdu ostatní nebo pokračovat podle rady, kterou jsem sám dával pilotům co se ocitnou sami, což bylo slétnout na úroveň země a letět domů. Pak jsem několik mil před sebou zaznamenal ve stejné výšce tři páry stodevítek. Najednou mi bylo jasné, co udělám. Přilétali ze Saint-Omer nebo Merville a byli v dosahuˮ.

 

Paměť mu selhávala již těsně po válce, co teprve za dalších deset let (1954). Každopádně je zřejmé, že dělal chybu za chybou. Nejdříve sám ohlásil nefunkční rychloměr (ASI, Air Speed Indicator), což již samo o sobě mělo znamenat přerušení akce. Něco takového by ho však v životě nenapadlo, tím méně, když mu jeho smysly s postupující únavou z bojového létání selhávaly. Pustil se dolů se svou sekcí a předpokládal, že s ním půjde i celá 616. Squadrona. Minimálně její část se však ocitla sama pod útokem a pokoušela se znovu zformovat. Je však možné, že v tu dobu byl už Bader sestřelen. Někdy v 11.28 se ze strany modrého 3 od 616. Squadrony ozvalo: „Zpátky do formace kurva, nebo vás hodně sestřelíˮ. Pak ještě zajímavá zpráva pro letadlo 616. Squadrony YQ-Y z času 11.30 a po něm: „Jdi na mou levou stranu, opačnou než YQ-R. Vidíš to? Znovu se zformujte. Kdo to kurva je? Trasírky?ˮ Pak následovala znovu interference. Víme, že YQ-R se měl držet Badera. Pokud je čas přesný, mohlo se jednat i o Gallandův útok, ale to je samozřejmě spekulace, viz. další rozbor. Nyní zpátky k Baderovi někdy po 11.23. Douglas totiž ve své knize pokračuje: „Šel jsem těsně pod ně [stodevítky] a přiblížil se. Kdyby mě spatřili a otočili se, pokračoval bych strmě několik tisíc stop dolů a pak domů. Žádná stodevítka nemohla se Spitfirem ve střemhlavém letu soupeřitˮ. Poslední aspekt svědčí o absolutní Baderově neznalosti. Bylo to přesně opačně, dlouhodobě byl Messerschmitt Bf 109 ve střemhlavém letu minimálně rovnocenný a neměl by absolutně žádný problém se za ním udržet. Pokud takto zkušení piloti nechápali ani ty nejjednodušší věci, těžko se divit jejich vysokým ztrátám.

 

Douglas však pokračuje: „Neviděli mě. Zničil jsem zadek jednomu z prostředního páru [I destroyed the back of the middle pair…] krátkou dávkou z blízkosti. Když šel střemhlav v plamenech k zemi, přiblížil jsem se k jeho parťákovi zepředu a zrovinka jsem zahajoval palbu, když jsem zahlédl dvě stodevítky na mé levé straně, jak se ke mně otáčejí – rozhodl jsem se zamířit domů. Pár kousků z mé stodevítky odlétalo, ale málem bych dopadl stejně, kdybych si myslel, že mám ještě dostatek času k dokončení jeho likvidace. V té chvíli bych měl kokpit plný kulek. Pak jsem udělal poslední chybu. Pravidlo je staré jako letecký boj: vždy se k nepříteli otoč čelem, nikdy mu neukazuj záda. Pokud to uděláš, ztratíš jej z dohledu a staneš se jeho cílem. Dva nepřátelé napravo ode mě letěli pořád rovně, proto jsem zatočil k nim se snahou přeletět nad nebo za nimi a poté střemhlav domů opačným směrem. Bohužel špatný odhad, který mě trápil celý den, se mi stal osudným. Naklonil jsem se doprava a srazil se s druhou stodevítkou… Spíše jsem cítil než slyšel za kokpitem zvuk a v koutku oka spatřil ocas stodevítky, která mě za mnou míjela. Pak jsem měl dojem jako by mě někdo chytil za ocas Spitfiru. Nos šel pak vertikálně dolů. Potáhl jsem páku dozadu a nic tam nebylo… Podíval jsem se dozadu a vypadalo to, že za kokpitem už nic není. Jinými slovy, kompletní zadek, horizontální i vertikální směrovka byly pryč. Byl čas vypadnout ˮ. Tato poslední část je absolutní nesmysl, patrně měl je ustřelená lanka ovládání.

 

Vše si ještě doplníme daleko čerstvější vzpomínkou, která vyšla 3. prosince 1945 díky North American Newspaper Alliance pod titulkem: „Britské letecké eso popisuje svůj poslední výlet nad Franciiˮ. Douglas Bader: „Celé to byla moje chyba. Nos Spitfiru se náhle propadl a v řídící páce i zadní směrovce jsem neměl žádný cit. Letadlo zamířilo přímo dolů a velmi pomalu se otáčelo levým směrem. Vypadalo to, že za mým kokpitem už není absolutně žádný trup stroje. Ve skutečnosti byla oddělena kompletní ocasní část. Okamžitě jsem poznal, že nad ním nemám žádnou kontrolu, vypnul jsem tedy motor a další věcí bylo, dostat se z letadla. Kolize nastala ve 22 000 stopách [6706 m] a ven jsem se začal pokoušet dostat v 18 000 stopách [5486 m]. Kabina kokpitu dělala trochu problémy, ale nakonec odletěla. Odepjal jsem si popruhy a rukama se nadzvedl ze sedadla. Byl jsem překvapen pocitem, jako by mi někdo pomáhal se z kokpitu dostat. Ostatní piloti, kteří vyskočili ve vysoké rychlosti, mi řekli, že pilotovi pomáhá sání – jako zátce z lahve. Když to vypadalo, že vše probíhá hladce a já byl téměř pryč, zasekl jsem se.

 

Jediné co si jasně pamatuji je, jak jsem byl v letadle zachycen pravou nohou. Oddělili jsme se přibližně ve 4000 stopách [1219 m] a vypadalo to, že jsem vystřelen nahoru, přičemž jsem pravou nohu nechal za sebou. Vypustil jsem padák. Těsně předtím, než jsem proletěl mrakem v přibližně 100 stopách [305 m], to vypadalo, že ke mně spěchá Messerschmitt 109…, minul mě asi o 50 yardů [46 m]ˮ.  Jak je možné, že uvádí takto přesné a navíc nepravděpodobné výšky, to absolutně nepochopím. Na chvíli se zděsil, když viděl, že k němu letí stodevítka. Proletěla asi 50 yardů okolo, ale palbu nespustila. Němečtí piloti totiž v drtivé většině případů dělali jednu obrovskou chybu, nezabíjeli spojenecké letce na padácích. To např. Američané, Francouzi nebo Poláci dělali celkem běžně, později dokonce na rozkaz. V Británii by po něm alespoň zespodu střílela nezkušená domobrana či vojsko, tady však mohl spokojeně přemítat o podivné lidskosti nepřítele. Humanismus však nemá ve válce pražádné místo. Zabít nebo bít zabit, to je oč tu běží.

„Posledních pár stovek stop si pamatuji velmi jasně. Postavy francouzských venkovanů opírající se o plot vedle pole, na které jsem měl přistát. Nepamatuji si dopad na zem, protože na pár minut jsem byl omráčen. Má noha mě musela udeřit do hrudi, protože jsem měl zlomená dvě žebra. To, kromě pořezané ruky a hrdla, bylo jediné zranění, které jsem utrpěl… Nepamatuji si nic, kromě toho, jak na mě civí nějaký Francouz, když ležím na zemi a tři příslušníci Luftwaffe odstraňují před odnesením do auta postroj padáku. Hodně krvácející z rány na krku jsem byl odvezen do nemocnice v Saint-Omer.ˮ Tehdy čtrnáctiletý Arthur Debreu si vše velmi dobře pamatoval a přesně určil lokaci, kam Bader dopadl. Jednalo se o louku za farmou pana Florenta Maye, mezi Boëseghem a Blaringhem, což je asi 10 km jihovýchodně od Saint-Omer. Velkým problémem je fakt, že navzdory velkému vyšetřování, které později historici provedli, není nikde zachycen čas jeho dopadu. To pokládám doslova za nepochopitelné.

Přesné místo, kam měl Bader podle svědků dopadnout, je mírně vpravo za tou širokou budovou nahoře na adrese Rue Basse 25, Boëseghem. Saunders, Andy: Who Downed Douglas? After The Battle 125, s. 12.
Zápis v Baderově knize letů byl doplněn po návratu ze zajetí v roce 1945. Zahrnuje 2 Me 109 zničené jistě a celkově 30 nároků. K 9. srpnu 1941 doplnil: „Sweep Saint-Omer. La Nieppe. Lille Power Station. Dobrý boj poblíž Béthune. Sestřelen 1 Me 109 a srazil se s druhým. Válečný zajatecˮ. Saunders, Andy: Who Downed Douglas? After The Battle 125, s. 3.

Prvním, kdo Baderovi pomohl byl devatenáctiletý mechanik z Blaringhem, Peirre Bernard. Pomáhal i sám farmář Florent May. Když jej odnesli k cestě, odvezli jej do Clinique Sterin, nemocnice na křižovatce Rue des Pipiers a Rue Saint-Bertin v Saint-Omer. Kromě Badera, který jako Wing Commander letěl v rámci 616. Squadrony, přišla tato jednotka i o druhého zajatého, „Buckaˮ Cassona, velitele B Flightu. Jeho poválečný dopis Douglasovi se pak stal záminkou pro teorii palby do vlastních řad. Badera měl sejmout právě on.

 

Dne 28. května 1945 píše Casson odpověď svému bývalému nadřízenému, která se stala jediným důkazem o sestřelení Wing Commandera palbou z vlastních řad. Odcitujme si tedy pasáž, která nás nejvíce zajímá a proveďme následně podrobnější analýzu celého případu. „Drahý Douglasi, velké díky za tvůj dopis a doufám, že jsi pln energie, tak jak jsem tě naposledy viděl v VIB [Oflag Luft VIB, tedy zajatecký tábor pro důstojníky ve Dossel Warburgu]. Když jsem byl ještě poblíž Lübecku, četl jsem o tvém bezpečném návratu do Anglie a přemýšlel, jak by sis po tak dlouhém čase užil roli leteckého pasažéra [zajatci byli po válce odváženi letecky]. Tvůj dopis byl plný otázek, takže se je pokusím popořadě odpovědět. Za prvé, cítím se dobře a fit, ale do budoucna dosud žádné plány nemám. Teď ke dni, kdy jsme zostudili Wing z Tangmere. A ty mi píšeš, že chceš celou story? Uf! Když jsme střemhlav zaútočili na ty stodevítky, které stoupaly ve formaci, byl jsem vpravo za tebou se třemi dalšími z B Flightu. Mé číslo 2 byl Rhodésan, Sgt jehož jméno jsem zapomněl a Sgt Marples byl po mé pravé straně se svou dvojkou. Sledoval jsem tě, jak útočíš na ty Me 109, které stoupaly ve formaci. Ubral jsem ve střemhlavém letu o dost plyn, protože ostatní tři zůstávali pozadu a chtěl jsem držet flight pohromadě. Zaútočil jsem zezadu a po dávce na dvě pospolu letící stodevítky, jsem je nechal kvůli jednomu, který samostatně letěl ve vnitrozemí, běžet.

Vypálil jsem do toho chlapce téměř všechno kanónové střelivo, aby nakonec v 6000 stopách [1829 m] vyskočil, přičemž přišel o většinu ocasu. Ostatní tři stroje B Flightu byly někde vzadu a možná jeden z těch chlapců to viděl. Teď si myslím, že jsme překročili [pobřeží] u Hardelotu několik minut před ostatními squadronami z Tangmere, jelikož, když jsme ty šašky [goons, též gorily, najaté ranaře] viděli a zaútočili na ně, byli jsme sami. Jakmile jsem ukončil svou malou šarvátku, zbylé squadrony Wingu se připojily, byly nade mnou a znovu na cestě k Hardelotu.ˮ Již zde se zastavíme. Tato poslední poznámka je důležitá a daleko přesněji odpovídá německým nárokům. Wing z Tangmere patrně skutečně postupoval z oblasti Neufchâtel-Hardelot východním směrem a Bader skončil po nějakých 57 km u Boëseghem. Důležité také je, že cíl Cassona byl sám, nikoliv, jak Bader píše, v souboji s Messerschmitty 109, kterým se pravotočivou zatáčkou vyhýbal. Podstatný je ovšem i následující detail: „Nastoupal jsem asi do 13 000 stop [3962 m] a setkal se s Billy Burtonem a třemi ostatními letadly, všechny patrně z A Flightu. Nějakou chvíli jsme se honili při stoupání v kruhu a stodevítkami, byly přímo nad námi. Nakonec jsme se seřadili vedle sebe a zamířili za zbytkem Wingu.

 

Billy a tři další stroje A Flightu letěly vedle sebe v párech, já stejně tak, ale asi 200 yardů [183 m] napravo.ˮ Dalšími piloty byli Dunda s Westem a Johnsem, pak ještě Burton. „Opakovaně na nás útočily dva Me 109, které nás při ústupu s převahou výšky pronásledovaly. Pokaždé, když zamířily střemhlav, jsem zavolal, všichni jsme zatočili a poté se znovu zformovali. Stodevítky pak přerušili útok a vystoupaly vždy znovu nahoru. Asi 15 mil od pobřeží jsem hluboko pod sebou a asi půl míle napravo zahlédl osamělý a pomalu letící Spitfire. Předpokládal jsem, že pilot je v problémech. Zavolal jsem Billyho a navrhl, že bychom mohli přejít, shromáždit se kolem něj a poskytnout mu ochranu. Odpoutal jsem se napravo a šel za tím samotným Spitfirem. Ihned poté jsem se ohlédl po Billym a těch dalších třech, přičemž jsem byl překvapen tím, že ostře klesají jihozápadním směrem do nízkých mraků a mizí mi z očí. Tak jsem si uvědomil, že má zpráva buď nebyla správně pochopena nebo ji nikdy nedostali. Jako zelenáč jsem sledoval Billyho neuvěřitelné zmizení doleva, pak samostatně letí Spitfire vpravo a úplně zapomněl na ty dvě stodevítky, které nás trápily. Pomatuji si, že jsem je hledal a jelikož jsem nedokázal zjistit jejich pozici, myslel si, že stíhají Billyho. Nicméně brzy jsem byl vyveden z omylu, obdržel jsem totiž tři zásahy někam do trupu a křídla.ˮ

Casson dostal další zásahy a nakonec s proraženou benzínovou nádrží nouzově přistál na pole asi deset mil jižně od Calais u Les Attaques, načež letadlo zapálil. Kdo ho sestřelil, není vůbec tajemstvím, Hptm. Gerd Schöpfel si totiž nárokoval Spitfire východně od Marquise pro čas 11.45, což nejen přesně sedí, ale navíc je známo i jeho svědectví, které maže jakékoliv pochyby. Pro nás je ovšem stále nejdůležitější Cassonův dopis napsaný tři roky a skoro deset měsíců po události.

Ještě předtím, než si celou záležitost podrobně rozebereme, si řekněme o reakcích na druhé straně Kanálu, tedy v Británii. Pro „Johhnieˮ Johnsona to byl šok a když jel autem zpět do Shopwyke  House, celou cestu probrečel. Baderova manželka dostala novinu přímo od G/Cpt Woodhalla v The Bay House. Rozhodně to však nebylo tak, že by byli všichni zklamáni. Bader si totiž kromě přátel vytvářel svým jednáním i nemalou řádku nespokojenců. Obzvláště u pozemního personálu byl svým tyranským a šikanózním chováním velmi nepopulární. Tuto povahu neztratil ani v zajetí. Člen vojenské kapely Seaforth Highlanders Alec Ross byl skrz Červený kříž navržen Němci v roce 1943 k repatriaci. Když v Oflag IVC, Colditz sloužil Baderovi jako ošetřovatel, řekl mu: „Jedu domů!ˮ, jeho pán a vládce však zareagoval tvrdě: „Ne, do prdele, nikam nejedeš! Přijel si sem jako můj sluha a jako takový tady i zůstaneš!ˮ. No a nikam nejel.

F/O Roy Marples a F/Lt Lionel Harwood „Buckˮ Casson, velitel B Flightu, v květnu 1941 v The Dome, Brighton, kde probíhaly taneční večery. Saunders: Andy: Who Downed Douglas Bader? After the Battle 125, s. 8.

Nyní si Cassonův dopis rozebereme. Byl napsán dlouho po válce, byť nikoliv bez potřebných detailů. Zajímavé jsou dva, za prvé útočil na samostatně letící Me 109 a za druhé pak vystoupal do výšky pouhých 13 000 stop, tedy necelých 4000 m. Bader tvrdí, že byl zasažen kolem 22 000 m (7315 m), byť pak padal a vyskočil z nějakých 4000 stop. Rozdíl je propastný, byť mohl být způsoben chybami v úsudku obou dvou. Na druhé straně, jak je tedy možné, že na základě tohoto dopisu dva mí kolegové Andy Saunders a Dilip Sarkar na sto nebo téměř sto procent usoudili, že zkušený pilot a velitel B Flightu 616. Squadrony si spletl Bf 109F se Spitfirem Mk.VA a odstřelil mu ocas? Ve vzduchu jsou si obě letadla velmi podobná, to je ovšem asi tak vše. Další argument pro jejich tvrzení neexistuje. Podpůrným mělo být svědectví Adolfa Gallanda z roku 1977, že když Badera uvítali a procházeli se s ním na svém letišti, nebyli schopni zjistit jeho přemožitele. No, pokud jim řekl něco podobného jako kolegovi Capt. Richardu K. Pageovi později v zajateckém táboře, tak se není co divit. „Znal jsem Badera dobře a sdílel s ním malou místnost v chatce Oflagu VIB ještě s jedním důstojníkem RAF poblíž Warburgu. Verze sestřelení z jeho vlastních úst byla, že po souboji nad Francií se spojil s letadly, které považoval za letadla vlastní squadrony, jen aby zjistil, že na trupech mají černé kříže. Sklonil nos dolů z formace a když to provedl, odsekl si ocas vlastního stroje a sousední Messerschmittˮ. Najít při krátkém šetření konkrétního protivníka je mnohdy nemožné, protože letadla padají i dost daleko od oblasti zásahu, navíc ze vzduchu vypadají jindy velmi známá místa podobně, nemluvě o mracích, které pozemní orientační body zakrývají.

 

Ze zajateckého tábora se Baderovi podařilo spojit s jeho starým parťákem z golfu Henrym Longhurstem, který v té době psal pro Sunday Times pravidelné sloupky. Již dříve s ním měl dobrou spolupráci u článku o platech pracovníků stavících novou dráhu v porovnání s platy jeho pilotů v Tangmere. Longhurst ve svém říjnovém (1941) sloupku sice chybně uvedl měsíc září, ovšem také to, že Bader zničil jeden Messerschmitt a s druhým se srazil, přičemž ocas byl úplně uražen. Jak poznamenal „Johnnieˮ Johnson, Bader absolutně nesnášel pocit, že by ho někdo mohl sestřelit. Pro něj to prostě bylo nepřijatelné. Cítil se nadřazen a takovým i zůstal.

 

My však z fyzikálních výzkumů jistě víme, že ocas uražen nebyl, nalezen byl i vrak jediného sestřeleného Messserschmittu, a to včetně ocasního kolečka, takže dopadl na Ferme Bart u silnice D 150 v celku. Baderovo letadlo se i přes obrovskou snahu a hodně investovaných peněz nepodařilo Andy Saundersovi a celému týmu archeologů najít. To ovšem nemohlo zabránit vzniku doposud prosazované teorie, že byl jednoznačně a bez diskuzí sestřelen Cassonem. Jak něco takového v hlavách mých ctěných kolegů mohlo vzniknout na základě Cassonova dopisu Baderovi? Osobně to chápu tak, že prostě chtěli mít senzaci a chytili se v dopise jednoho podobného detailu jako se topící stébla chytá. Prodat knížku je velmi těžké a bez nějakého impulzu v době stále se rozšiřující digitalizace společnosti ještě těžší. Navzdory tomu, že s Cassonem vedl můj přítel Dilip Sarkar rozhovor, kde na něj Casson působil značně nejistě, spíše jej to utvrdilo v přesvědčení, že byl nejistý, protože si spletl Spitfire s Messerschmittem Bf 109F, nikoliv, že by jeho příběh byl poněkud přibarven sestřelem, což si naopak myslím já. Bader byl schopen někomu, koho sestřelili Němci, strhnout po návratu výložky! Nesnášel, když byl někdo z jeho pilotů sestřelen. Cítil se tím sám ponížen, protože německými piloty ve skutečnosti pohrdal.

 

Casson nevznesl žádný oficiální požadavek na sestřel, což je vyloženě podivné, protože těch požadavků byly doslova hromady a pokud šlo o zkušené piloty, jistě by velení RAF neváhalo s uznáním. Proč to neudělal? Během telefonického rozhovoru 1. června 1995 přitom Dilipovi jasně řekl: „Byl jsem zkušeným stíhacím pilotem a dobře jsem věděl jak stodevítka vypadala. Ten den jsem sestřelil stodevítkuˮ. Důraznost odpovědi svědčí, že se již tehdy Dilip pokoušel Cassonovi naznačit, že mohl Badera omylem sestřelit. Jak reagovali na tuto teorii další? G/Cpt Sir Hugh Spencer Leslie Dundas: „Nic není jisté a nikdy ani nebudeˮ, to v dopise z 2. května 1995. AVM James Edgar „Johnnieˮ Johnson: „Byl bych velmi překvapen, pokud by zkušený a opatrný pilot jakým Buck Casson byl, udělal takovou chybu, ale z jeho popisu událostí souhlasím s tím, že téměř určitě viděl DB padat dolůˮ. Tohle bych osobně podepsal, protože se to shoduje s výsledkem mých dlouholetých výzkumů nároků na sestřely. Pilot v mžiku sekundy něco zahlédne, mozek to není schopen z kabiny správně pobrat a pokud nemá svědka, jen velmi těžko dosáhne jakékoliv přesnosti v úsudku. To, co uvádí Johnson, svědčí nejenom o jeho špičkových znalostech jako nejlepšího britského pilota a stíhače, ale i o zkušenostech z dlouhodobého studia různých případů s ohledem na schopnosti lidského vnímání. Navíc to přesně odpovídá i mnou zkoumaným událostem z 28. listopadu 1940, kdy F/O John Charles Dundas nadšeně do rádia hlásil: „Jupí, sejmul jsem stodevítkuˮ, aby se poté odmlčel navždy. Tehdy netrefil absolutně nic, viděl padat svého kolegu a za chvíli zamířil za ním, protože i jeho jižně od Isle of Wight zabil německý stíhač od JG 2. Daleko tvrději však na pokusy Dilipa a Andyho reagoval AM Sir Denis Crowley-Milling: „Naprostá hovadinaˮ.

 

Žel bohu, i když Dilip Sarkar tvrdí na 100 %, že Casson sestřelil omylem Badera, Andy je na tom ještě hůře. Poslouchejte dobře, můj kolega totiž tvrdí, že během této bitvy sestřelili další dva britští stíhači jistě nebo téměř jistě své kolegy. Ne, nesmějte se, opravdu to tvrdí a trvá na tom. Z čeho vychází? Přečetl si bojové hlášení a porovnal je s tím, co se ví z jiných bojových hlášení. Andy je, bohužel, teorií palby do vlastní řad doslova posedlý, o čemž svědčí i to, že v knize Convoy Peewit o leteckých a námořních útocích na britský konvoj 8. srpna 1940, nejen naznačuje, ale i prosazuje teorii, že loď Ouse nebyla potopena torpédem, nýbrž nárazem jiné lodi z konvoje. Důkazy? Žádné.

 

No a nyní zpět k 9. sprnu 1941 a Andyho teorii, že tři piloti RAF sestřelili jiné tři piloty RAF. Jak ho něco takového jen mohlo napadnout, řekl by si neznalý student historie. Inu, je třeba znát hned tunu věcí. Za prvé touha po senzaci, která by znamenala zvýšené prodeje a zisky do budoucna, za druhé RAF je v odborné i laické veřejnosti označována spíše za terč pro mimořádné německé stíhače, než jako vítěz letecké války 1939-45, takže teorie palby do vlastních řad by tuto nepříjemnou lauru překryla a za třetí piloti RAF by sami sebe daleko raději viděli sestřelené omylem vlastním kolegou, než být poraženi nepřítelem. Všechny tyto momenty se dají dokázat citacemi, ale na to není místo. Řekněme si jen jeden podstatný fakt, celá řada „Friendly Fireˮ teorií se objevila najednou a v podstatě jakoby plánovitě především od doby kolem přelomu století. Současně s nimi přišel i další fenomén, popírání významu zachycení a rozluštění německých depeší. Nejvíce je jejich význam odmítán v tzv. bitvě o Británii, která je z hlediska britské propagandy o gloriole RAF Fighter Command zdaleka nejdůležitější. Tato snaha, bohužel, trvá dodnes. Všechno to podezřele přicházelo najednou a v chumlu, jako by šlo o předem připravený fenomén na odpoutání pozornosti, tak jak to známe z politiky a marketingu.

 

To, že by tyto teorie a upozaďování výhody rozluštění soupeřových tajemství (ULTRA, Y Service), znamenaly kombinaci zvýšeného zisku a prosazení dlouhodobých propagandistických cílů, zaujalo nejen šéfredaktory, ale hlavně majitele, a to nejen četných vydavatelství a nakladatelství. Z glorioly nepřemožitelného RAF ostatně těží i sama královská rodina, nejen britská politika a vztahy s USA. Připomeňme si totiž zásadní fakt. Propaganda neměla sloužit pouze pro vnitřní ovládnutí britských občanů pro potřeby vrchnosti ve válce a po ní, nýbrž výrazně i zahraniční politice. Ta potřebovala pomoc a záchranu ze strany USA a té se mohlo dostat pouze někomu, kdo prokázal v džungli života sílu a schopnost přežít. Šlo o otázku, být či nebýt, protože britské impérium se finančně hroutilo jako domeček z karet a bez dodávek amerického materiálu by muselo kapitulovat do pozice bezvýznamného otroka velmocí na kontinentě, tedy Říše a SSSR. Tím by přišlo i o veškeré zámořské državy, např. na úkor Japonska. Všechno to je třeba mít na paměti.

Nepříjemnou kaňkou na této snaze je ovšem poněkud hloupý vedlejší efekt celého fenoménu neustálého hledání palby do vlastních řad, špinění nebohých pilotů RAF, které tolik chtějí britští historikové oslavit. Je podivuhodné, že jim to při snaze o hledání co největšího počtu potenciálních „Friendly Fireˮ incidentů, nedošlo. Obviňují mnohdy velmi zkušené piloty, že nepoznali rozdíl mezi přítelem a nepřítelem a pozabíjeli nebo postříleli plno vlastních. Ne tedy dost, že ve svých nárocích extrémně přeháněli, což si hned ukážeme, ale ještě to byli, a teď implikuji teorie kolegů Saunderse se Sarkarem, které mám osobně velmi rád, totální „idiotiˮ, kteří sejmuli omylem vlastní. Oba dva mi opakovaně tvrdili a tvrdí, že fenomén palby do vlastních řad byl v letecké válce ČASTÝM jevem, rozhodně ne výjimečným. Mé obočí vyletělo nahoru. Se znalostí rozboru mnoha případů původně uváděných jako „Friendly Fireˮ, ale posléze prokázaných jako palba nepřítele, jsou pro mě tyto řeči jak červený hadr na býka.

 

Odkud berou mí ctění kolegové tu jistotu? Předpokládám, že je to na základě přečtení mnoha bojových hlášení, zpráv od protiletadlové obrany, hlídačů předpisů při náletech (ARP, Air Raid Precaution), svědectví pozorovatelů (Observer Corps), policie apod. Nikoliv, velmi pravděpodobně muselo jít o selektivní hledání již předem určené teorie, protože jinak k ničemu takovému nemohli pečlivou analýzou důkazů dospět. Andy s Dilipem si prostě řekli, že si najdou příklady vlastní palby, jinak to nevidím. Podívejme se konkrétně na 9. srpen 1941, byť zvolit bychom si mohli i jiné datum. Jen při ranní akci nárokovali příslušníci pouhých 8 squadron RAF FC celkem 22 zničených Messerschmittů 109E nebo F a k tomu i 6 poškozených. Skutečnost byla jeden, při nejhorším dva zničené. To máme poměr nároků ku skutečným ztrátám 22 ku 1 nebo 11 ku 1. Zkuste si pak jen představit tu horu nesmyslných bojových hlášení, které se vršily na stole důstojníků skupin a následně na velitelství Fighter Command, které si z rozluštěných depeší přečetlo seznam skutečně hlášených ztrát. Z těch „blábolůˮ jim musela jít hlava kolem!

 

Co tedy udělali Andy Saunders a Dilip Sarkar? Vzali si tato hlášení a začali je pročítat. Bohužel, rozhodně to není tak, že by se zachovala všechna, přesně naopak, zůstalo jich velmi málo. Z těch, která existují a ze vzpomínek pilotů si následně vyhledali okolnosti podobné těm, které hlásili zase jiní piloti v jiných hlášeních a na základě toho slavnostně prohlásili, že našli pravého viníka! Byl to jiný pilot RAF! Je v celém tom procesu nějaký důkaz? Ne. Je v tom přesvědčení nebo víra, že Andy s Dilipem se nemohou zmýlit? Ano, přesně to tam je. Pokud budu hledat něco podobného, tak to prostě najdu. Pokud budu hledat důkazy, nenaleznu nic. Zamyslíme-li se nad leteckým bojem, tak ten je i s jeho výsledky v podobě různých záblesků, odrazů a požárů nepřátelských letadel, pořád stejný a to samé se objevuje v desítkách a stovkách nároků. Pokud tedy nalezne Andy Saunders jeden, kde je zmíněn požár nepřátelského letadla nebo rozbitý ocas či zadek letadla, musí najít to co hledá v podstatě vždy!

 

Jak Andy našel ty své? Žlutý 2 Chisholm nahlásil, že sestřelil Me 109 v plamenech a pilot vyskočil. Andy tedy na 100 % tvrdí, že sejmul P/O J. H. OʼByrneho ze 452. Squadrony RAAF. Podívejme se tedy nejdříve na hlášení jeho velitele S/Ldr Roberta Wiltona Bungeye: „Když jsem operoval v rámci Cirkusu 68 9. srpna 1941 byl jsem modrým 1 a Pilot Officer OʼByrne byl modrý 2. Během utkání s několika nepřátelskými letadly jsem uviděl letadlo Pilot Officera OʼByrneho jít dolů s unikajícím kouřem. Nebyl jsem schopen najít nikoho jiného, kdo by tuto událost dosvědčil.ˮ  Co o svých zážitcích později napsal modrý 2? „Na deváté hodině nad námi! Squadrono uhýbej!ʼ, to byla poslední slova, která jsem to ráno 9. srpna 1941 uslyšel v radiu. Hra se rozehrála ve smrtelné opravdovosti, a naše pozice jako horní krytí Blenheimů bombardujících letiště Béthune nám dávala příležitost po které jsme toužili, tvrdě se pomíchat s Němčoury.ˮ Hned zde je vidět, že vzpomínky asi nepsal hned po boji, protože nezná cíl útoku, kterým byla elektrárna a navíc bomby byly následně shozeny na pobřežní pevnost Fort Philippe u Gravelines při zpátečním letu. Patrně si nálet plete s jiným, ostatně byla jich spousta.

 

„Naše squadrona byla první australskou stíhací jednotkou zformovanou v Anglii z tréninkového programu Empire Training Scheme a všichni piloti byli plni vášně a dychtivosti jít na věc. Když jsme zatáčeli a nabírali výšku, bylo slunce v podstatě nad hlavou. Během stoupání se v zorném poli objevilo několik formací Němčourů. Po mé levici vedoucí červené sekce ʽPaddyʼ Fiunucane, náš velitel flightu, a ve vedení Squadron Leader ʽBobʼ Bungey nasměrovali squadronu do útoku. Devět Me 109 otáčelo na sever a střemhlav mířilo pryč, já sledoval Finucanea a ʽBlueyʼ Truscotta se svými sekcemi v boji, zbraně střílely, jedna stodevítka vybuchla v plamenech a šla střemhlav dolů. Zprava šla vpředu do útoku další formace Němčourů a sama byla napadena. Otočil jsem se, abych udeřil na stodevítku, která střemhlav mířila pryč a dal ji dlouhou dávku, která utrhla velké kusy z křídla, trupu i ocasu. Když jsem se odpoutával a začal znovu nabírat výšku, zaútočil na mě ze slepého úhlu Me 109 a dal mi co proto. Chytil jsem to do křídla, trupu a řídící lana zadní horizontální směrové plochy [elevator] taky nefungovala. Střepina prošla kotníkem a Achillovou šlachou, další kousek mi pak udělal rýhu na hlavě, naštěstí jen do hloubky kůže. V té době mi glykolové výpary a oheň na spodku kokpitu nedávaly jinou šanci, než vyskočit.

 

Odhodil jsem stříšku kabiny, odepjal pásy, škubnul sebou ze sedadla a doslova vystřelil z mého starouše [letadla], a to takovou silou, že jsem za sebou nechal letecké boty i s ponožkami…Štěstí, že jsem přistál na zeleninové posteli [řeřicha lékařská], mi umožnilo ochránit zraněnou nohu a během pár minut ke mně přiběhlo několik francouzských obyvatel z vesnice [Arnaud Barbet, Paul Bertin a Jean Buire]. Chtěli celkem dost pomoct, ale během dvou nebo tří minut přijel německý policista a vytáhl na mě revolver. Právě tehdy mi hlavou proběhla hrozná myšlenka – ,Můj Bože! Jsem válečným zajatcem!ʼ K policistovi se pak připojili tři vojáci, a jeden z nich, který uměl trochu anglicky, prohlásil: ,Pro tebe válka skončila!ʼ Blízká vesnice se jmenovala Coblain [ve skutečnosti Coubronne] a nacházela se asi patnáct kilometrů jižně od St Omer. Byl jsem odveden do francouzské kafeterie, kde bylo Francouzům dovoleno, aby mi umyli hlavu a chodidlo, navíc mi jeden z nich dal i sklenku brandy. Autem jsem byl odvezen do St Omer. Tam jsem byl umístěn do nemocnice a německý doktor mi začal z nohy vytahovat kousky střely.ˮ

Abychom byli ještě více v obraze, je třeba si představit veškeré německé ztráty a pak logicky zauvažovat. Bojové ztráty Jagdwaffe:

Messerschmitt Bf 109F-4, W. Nr. 8350, pilot Uff. Albert Schlager vyskočil ale byl nalezen na zemi mrtev poblíž Widdebrouck, zatímco jeho stroj dopadl kolem 11.30 na Ferme Bart, což je mírně severozápadně. Na jeho smrti se pravděpodobně podílel P/O „Nipˮ Hepple: „Když 616. Squadrona vzlétala, byl jsem žlutým 3. Jižně od Boulogne šla squadrona do levého okruhu. Po několika minutách bylo východně a několik tisíc stop pod námi zahlédnuto asi dvacet Me 109 stoupajících nad bílý mrak. Wing Commander Bader vedl squadronu v ostrém střemhlavém letu do útoku. Jakmile jsem se dostal na jejich úroveň, nepřátelská letadla se rozprchla. Vystoupal jsem napravo a uviděl před sebou přibližovat se stodevítku verze F. Vypadalo to, že je na vrcholu a v zatáčce ztrácí vztlak [top of a stall turn], tak jsem ji dal z bezprostřední blízkosti dlouhou dávku. Když se otočil doleva, viděl jsem na straně trupu hned za křížem velkou 6. Pak přešel do velmi pomalé klouzavé zatáčky doleva a já měl před sebou scénu odlétající střechy kokpitu a pilota vyskakujícího ven ze stroje. Pozoroval jsem jej jak padá a neustále se točí až zapadl do nějakého nízkého mraků. Jeho padák se pořád neotevřel, takže předpokládám, že byl zabit. Jeho letadlo je nárokováno jako zničené. Kamufláž byla zemitě šedá a černá. K tradičnímu kříži tam za ním byla 6. Ocas byl namalován oranžově a motorový kužel černobíleˮ.

Přibližné místo dopadu Messerschmittu Bf 109F-4, W. Nr. 8350.

Messerschmitt Bf 109E-7, W. Nr. 6494, neznámý pilot vyskočil na padáku poblíž Merville, ovšem tato ztráta je zařazena mezi nebojové, navíc neznáme čas. Další jsou jistě mimo boj. Připomeňme si však jedno, stíhači RAF FC dostali uznáno 22 zničených a 6 poškozených Messerschmittů 109 E nebo F a podobných Combat Reportů bylo sepsáno ještě více, včetně těch, kteří byli poškozeni, zraněni, sestřeleni a zajati, tedy i Badera. Sestřelený Wing Commander dostal po návratu ze zajetí dodatečně uznán jeden Me 109F zničený jistě a jeden pravděpodobně. Představili jsme si dohromady pouze tři Combat Reporty, ale vidíme, že pokud by platil Saundersův princip podobnosti, musel by snad každý pilot RAF sejmout nejdříve někoho vlastního. Vybuchujících a hořících letadel tu máme opravdu hodně a není prostě možné vyvozovat, jestli se spletl ten nebo onen a nebo se spletli všichni. Vezmeme-li jen Baderův popis, tak i on uvádí sestřelení Me 109 v plamenech, Casson rovněž, víme že i Sgt Chisholm uváděl, že jeho cíl, zničený napůl s Lewisem, byl v plamenech a pilot vyskočil.

 

Dále víme, že Chapmanův Spitfire měl mít odstřelenou svislou i levou ocasní plochu, tedy také v podstatě ustřelený ocas. P/O K. W. „Blueyˮ Truscott zase tvrdí, že stodevítce chyběla po jeho palbě značná část ocasní části. Podobných hlášení bychom mohli najít opravdu stovky a všechny jsou směsí nesmyslů, přehlédnutí a zmatení smyslů během několik sekund probíhajících soubojů v těžkém přetížení a mnohdy i s kyslíkovými maskami na obličeji.  Piloti vše viděli z malé kabiny, pod úhlem, se sluncem v různých polohách, při přetížení, s odkrveným mozkem, odkrvenýma nohama, pod tlakem psychickým i fyzickým. Jako bojovníci museli uvádět, že jsou úspěšní a nepřítele ničí, jinak by tam byli jen jako budižkničemové nadarmo. To vše hrálo roli.

 

Že si někdo vůbec dovolí vyvozovat z hlášení, které má v roce 1941 chybovost v průměru asi 10 ku 1, cokoliv jistého ohledně osudu nebo povahy cíle, je nejen neuvěřitelné, ale především chybné. Co je však nejzásadnější, pořád zde autor těchto „Friendly Fireˮ teorií ignoruje německé nároky. Tvrdí nám tedy toto, Němečtí piloti stříleli do vzduchu na oslavu toho, jak se ti Angličtí střílejí navzájem. Tady ovšem již přestává veškerá legrace, protože porovnáme-li počet německých nároků, jejich časy a známá místa, zjistíme téměř absolutní shodu s britskými ztrátami. To je v porovnání s nesmysly uváděnými piloty RAF neuveřitelné. Podívejme se na to podrobněji v přehledu.

Německé nároky podle času:

Oblt. Johann Schmid (16.) od Stab/JG 26, Spitfire 10 km východně od Saint-Omer v 11.25 (Film C. 2036/II Nr.69278/41)

Ofw. Erwin Busch (6.) od 9./JG 26, Spitfire v 11.25 (Film C. 2036/II Nr.83166/42)

Ofw. Walter Meyer (11.) from 6./JG 26, Spitfire Saint-Omer v 11.25-30 (Film C. 2036/II Nr.83166/42)

Uffz. Heinz Richter (neuznaný) od Stab/JG 26, Spitfire severně od Dunkerque v 11.30

Obstlt. Adolf Galland (76.) od Stab/JG 26, Spitfire severozápadně od St. Pol v 11.32 (Film C. 2036/II Nr.85262/41). Lokace by mohla být Saint-Pol-sur-Ternoise, ovšem existuje i Saint-Pol-sur-Mer, který je téměř součastí Dunkerque.

Ltn. Wolfgang Kosse (9.) od 5./JG 26, Spitfire jižně Saint-Omer ve výšce  3000 m v 11.40 (Film C. 2033/I Anerk: Nr.74)

Hptm. Gerd Schöpfel (31.) od Stab III./JG 26, Spitfire východně od Marquise v 11.45 (Film C. 2036/II Nr.83166/42).

Ltn. Erwin Biederman (2) od 9./JG 26, Spitfire v neznámém čase a nad neznámým místem

Dosud  známé britské ztráty:

  1. Squadrona

Spitfire Mk.IIA P8670/PK-S Second City of London Textileˮ, pilot P/O Fiedorczuk havaroval u Little Waldingfield v Suffolku. Letadlo kat. E 9. 8. 41, AST a poté pravděpodobně vyřazen.

 

  1. Squadrona

Spitfire Mk.IIA P7682, pilot P/O J. H. OʼByrne vyskočil na padáku a přistál u Coubronne, tedy jižně od Saint-Omer. Britský historik Andy Saunders tvrdí, že byl pravděpodobně sestřelen vlastní palbou.

Spitfire Mk.IIA P7590, pilot Sgt G. B. Chapman zabit, když dopadl u Salperwick, což je severně od Saint-Omer. Britský historik Andy Saunders tvrdí, že téměř jistě byl sestřelen vlastní palbou.

Spitfire Mk.IIA P8361 „Krakatoaˮ, pilot Sgt G. B. Haydon dopadl na strom poblíž vesnice Quercamps, což je západně od Saint-Omer. Jeho stroj dopadl do lesa u Tournehem, tedy severněji od místa dopadu pilota.

Další minimálně dva Spitfiry byly poškozeny. Letadlo Sgt Buneyho dostalo kanónové zásahy a Spitfire Sgt Gazzarda musel nouzově přistát v Lympne s ustřeleným listem vrtule. Teoreticky právě toho mohl vidět Casson. Druhou možností je i P/O Fiedorczuk.

 

  1. Squadrona

602 Sqn. Spitfire Mk.VB P8572, dopadl na zem, když se pokoušel vybrat střemhlavý let u Ongar v Essexu, kat. E 9. 8. 41, SOC 19. 8. 41. Zatím nevím, jestli se jedná o bojovou ztrátu.

 

  1. Squadrona

Spitfire Mk.VB těžce poškozen v boji, ale vrátil se na základnu. Dvanáct letadel opustilo letiště  Hornchurch v 10.35 anglického času. Squadrona měla tvořit doprovod čtyř Blenheimů. Jednotka fungovala jako centrální squadrona ve výšce 17 000 stop (5182 m) s 611. Squadronou nad a 403. Sq. pod ní. Přibližně 20 Me 109 bylo spozorováno východně a ve výšce nějakých 22 000 stop (6706 m), a to v době, kdy se squadrona blížila k Saint-Omer. Dvě nepřátelské stíhačky se oddělily a zaútočily na zeleného 3 a 4. Sgt Stone utrpěl zásah kanónovou střelou do levé vnitřní strany křídla a jen tak tak unikl, když kulky prostřílely ocas a trup. S velkým štěstím doletěl na základnu. Zbytek letadel přistál ve 12.20.

  1. Squadrona

Spitfire Mk.VA W3185 „Lord Lloydˮ, pilot W/Cdr Douglas Robert Steuart Bader zajat.

Spitfiru Mk.VB W3458 Mirfieldˮ, pilot F/Lt Lionel Harwood „Buckˮ Casson havaroval na břicho 800 metrů jihozápadně od Les Attague. Stroj poté zapálen Cassonem. Toho téměř jistě sestřelil Hptm. Gerd Schöpfel.

 

 

Známé britské nároky:

71. Squadrona Me 109F zničen kolem 12.00 v oblasti Gosnay, což je daleko jihovýchodně od Saint-Omer. Mělo se tak stát, když se pokusil zaútočit na bombardéry, které měla jednotka Hurricanů chránit. Jednotka se pohybovala ve výšce 11 000 stop (3353 m

111. Squadrona jeden pravděpodobně zničený u Gosnay a jeden poškozený Me 109. Jednotka se pohybovala ve výšce 12 000 stop (3658 m).

308. Squadrona jeden poškozený Me 109F v 11.10 poblíž oblasti Saint-Omer. Brew o tomto nároku nic neví, jen, že squadrona zaútočila na Messerschmitty v oblasti Saint-Omer, ale tvrdí, že neúspěšně. Je možné, že dodatečně mohlo být někomu uznáno alespoň poškození jako psychologická náplast.

315. Squadrona jeden jistě a jeden pravděpodobně zničený Me 109F v oblasti St. Omer-Gosnay. Zaútočila na formaci stodevítek v oblasti Saint-Omer a podle mého přítele historika Steve Brewa si nahlásila dokonce jeden jistě a tři pravděpodobně, což vyplývá z britských pramenů, se kterými trvale pracuje.

403. Squadrona Me 109F pravděpodobně zničen nad Gosnay. Došlo k tomu za situace, kdy byly zahlédnuty stodevítky letící severně ve výšce 15 000 stop (4572 m). Když začaly z výšky útočit směrem k britským bombardérům, zaútočila naopak squadrona a P/O Anthony si nahlásil jednoho pravděpodobně.

452. Squadrona 3 Me 109E zničeny kolem 12.00 v oblasti Gosnay-Béthune a jeden Me 109E mezi Mardyck-Béthune. Jeden si nárokoval P/O „Blueyˮ Truscott, jeden a dva sdílené F/Lt „Paddyˮ Finucane, dva sdílené jistě Sgt Chisholm, zatímco P/O Thorold-Smith a P/O Lewis dostali uznáno další společné zničení. Jeden z nich pak 11. skupina přehodnotila na pravděpodobný.

602. Squadrona Me 109E pravděpodobně zničen kolem 11.45 v oblasti Aire. Aire-sur-la-Lys je asi 15 km jihovýchodně od Saint-Omer. Další dva Me 109F měly být dvěma piloty poškozeny. Když byla squadrona napadena čtyřmi Me 109 shora, nárokoval F/Lt Williams jeden pravděpodobně a dva poškozené S/Ldr Al Deere. Při návratu domů byly sekce opět pod útokem a Al Deere si nárokoval další poškozený Me 109.

G/Cpt Francis Victor Beamish, který byl zařazen na velitelství 11. skupiny, ale příležitostně létal,  nárokoval 2 Me 109F pravděpodobně zničené kolem 11.50 poblíž Mardycku, tedy u pobřeží.

  1. Squadrona 4 jistě a jeden Me 109F pravděpodobně v rozsáhlé oblasti St. Omer-Gosnay. Bader se vrhl na skupinu asi 20 Me 109 pod sebou a nároky na jisté vznesli P/O „Johnnieˮ Johnson, P/O „Nipˮ Hepple, Sgt West (RNZAF), jeden dodatečný společný pak oba dva Johnson s Westem a poslední pravděpodobný F/O Roy Marples. K tomu je nutno připočítat Baderovy dva, jeden jistý, jeden pravděpodobný, protože i on jako Wing Commander letěl v rámci 616. Squadrony.

W/Cdr Tadeusz Henryk Rolski jako velitel 1. polského Wingu v Northoltu (1 Polskiego Skrzydła Myśliwskiego), nárokoval jeden poškozený Me 109 v oblasti Gosnay.

 

Celkový počet 11. skupinou uznaných nároků je přibližně 12-10-6.

Stíhači RAF FC dostali uznáno 22 zničených a 6 poškozených Messerschmittů 109 E nebo F. Zdůrazňuji, že podobných Combat Reportů bylo sepsáno ještě více, včetně těch, kteří byli sestřeleni a zajati, tedy i Badera. Sestřelený Wing Commander dostal po návratu ze zajetí dodatečně uznán jeden Me 109F zničený jistě a jeden pravdpodobně, ale ty jsem do součtu již zahrnul. O Cassonově nároku není znáno absolutně nic, s výjimkou zmínky v dopise, který si od něj Bader v roce 1945 vyžádal. V žádném oficiálním prameni jej nenalezmene.

Jaký byl Bader typ člověka nejlépe zjistíme ze vzpomínek těch, kteří jej velmi dobře znali. S/Ldr Douglas Blackwood: „Když Douglas navrhl Wing, prostě jsme automaticky předpokládali, že by ho měl vést. Byl to samozřejmě velmi rázný typ, takže i pokud bychom chtěli, bylo by nemožné se s ním hádat! typickým příkladem byla scéna při natáčení filmu Bitva o Británii v Duxfordu, kde byl Douglas jako konzultant. Nepřestával intervenovat do natáčení tak dlouho, dokud mu nakonec režisér neřekl: ,Já dělám ten film, ne vyʼ a vykázal jej z ,placuʼ. To byl typický Douglas. V roce 1940 měly jeho ideje ohledně Bing Wingu [velkého křídla]podporu staničního velitele Duxfordu Wing Commandera Woodhalla, ovšem ani on se Douglasovi nemohl postavit, kdyby k něčemu takovému mělo někdy dojít. Prostě by jen řekl ,Udělám tohle!ʼ a bylo. Na druhé straně nebylo pochyb, že Douglas Bader byl velmi statečným mužem a kvůli tomu jakým způsobem překonal své postižení z havárie v roce 1931 si  mezi svými známými vydobyl popularitu – jeho piloti z 242. Squadrony by za ním šli kamkolivˮ.

Comments

comments