Dnes, před 50 lety, pronesl Enoch Powell svou slavnou řeč o “řekách krve”

0

Když přesně před 50 lety pronesl britský konzervativní poslanec Enoch Powell svou slavnou řeč varující před migrací do Anglie, která bude mít za následek “řeky krve”, souhlasili s ním tehdy mnozí. Ale můžeme téměř s jistotou říct, že nikdo z nich si v tu chvíli jistě nepředstavoval realitu, kterou vidíme v Anglii, především v Londýně dnes.

Zatímco v roce 1968 žila v Británii nebílých cizinců skutečně jen hrstka, do země postupně přicházeli lidé z bývalých britských kolonií. Šlo především o lidi obecně v Anglii známé jako “Pakistánce”, které tvořili i lidé z později vzniklé Bangladéše, ale i Afgánci, a pak černoši ze Západní Indie, což jsou různé ostrovy v Karibiku patřící do britského vlivu. Typicky Jamajka. Ale i Nigerijci a další černí z Afriky.

Proti jejich přítomnosti a příchodu se zvedla velká vlna nevole. Anglie byla dominantně bílý stát, s evropskou kulturou, s křesťanskými základy, a lidé se báli, že příchod těchto imigrantů zemi způsobí problémy. Anglie v té době neměla žádnou větší politickou stranu, která by se vůči migraci vymezovala, a tak se nejznámějším hlasem britského lidu vzdorujícímu migraci stal poslanec Enoch Powell.

Ten tehdy vystoupil v Birminghamu, druhém největším městě Británie, které je dnes bílé méně než z poloviny, a na mítinku konzervativců pronesl slova, jejichž interpretace v médiích vyústila v ono známé rčení o řekách krve a Powella v konečném důsledku stála jeho politickou kariéru.

Powell zmínil rozhovor s jedním z voličů, který mu prý řekl, že kdyby mohl, že se i s rodinou z Anglie odstěhuje, protože do 15-20 let bude v Anglii vládnout černý muž. Powell s jeho názorem polemizoval a vyslovil se, že transformace, kterou Anglie prochází, nemá v její tisícileté historii obdoby, a že jako národ musejí být šílení, pokud připustí roční příchod 50 tisíců imigrantů. Že je to jako stavět si vlastní pohřební hranici a tvářit se u toho šťastně.

Dále citoval dopis ženy, která mu napsala, že ve své ulici je poslední bílou osobou. Když se prý do ulice přistěhovali první černí, bílí začali odcházet. Ona ztratila muže a dva syny ve válce a nemá už kam a za kým jít. Když požádala o snížení nájmu, radnice jí prý řekla, ať pronajme některé pokoje. Když odpověděla, že jediní nájemníci budou černí, z radnice jí odpověděli, že s rasovými předsudky se v této zemi daleko nedostane.

Powell takto dával ještě další příklady a nakonec přirovnal osud Británie k osudu starého Říma a zmínil tzv. Sibylino proroctví o “hrozných válkách”.

“Když se dívám do budoucna, jsem naplněn hroznou předtuchou. Tak jako Říman, zdá se že vidím řeku Tiber zpěněnou krví.”

Britská média plná komunistických štváčů se tehdy do Powella okamžitě pustila a jeho projev označila za zlo. Reakce veřejnosti ale byla docela jiná. Podle některých zdrojů měla například jedna z verzí slavné písničky Get Back od Beatles, kterou napsal Paul McCartney, nejdříve slova, která útočila na “Pakistánce”, kteří se mají vrátit zpátky. Kvůli Powellově politickému pádu se konalo mnoho demonstrací a jeho řeč fakticky inspirovala existenci a růst mnoha pro-bílých skupin, z nichž nejznámější se stala Národní fronta.

Powell sám po devíti letech od své řeči prohlásil, že tehdy podhodnotil, a nikoliv nadhodnotil riziko, kterému Anglie kvůli migraci čelí a řekl, že uvidíme, až bude třetina Londýna a Birminghamu barevná, co se bude dít.

Powell tehdy předpovídal občanskou válku, ale věci zatím nabírají jiný spád. Londýn a Birmingham už jsou nebílé z jedné poloviny, a bílí z těchto měst raději odchází. Především Londýn pak čelí kriminalitě, jaké nikdy nečelil, a vraždy a útoky jsou na jeho ulicích tak časté, že už to ani nezpůsobuje senzaci. Starostou města se stal “Pakistánec” a islám v zemi získává stále větší prostor. Krev jistě teče, ale zatím jí není tolik, aby zpěnila Temži. Bílí se konfrontaci vyhýbají a raději svá velká města opouštějí a přenechávají je imigrantům.

Comments

comments