Domů Domácí fronta V Čechách není pro pomníky bolševikům místo

V Čechách není pro pomníky bolševikům místo

0

Středoevropan jako zpravodajský web z nedostatku času skončil. Po celou dobu své existence se snažil o informování o událostech přehlížených mainstreamem s nepravidelným obohacením o vlastní názory na věc. Následující článek bude čistým projevem vlastního názoru a vyjádřením k aktuální diskusi ohledně sochy maršála Koněva v Praze.

Považuji se za veterána české nacionalistické scény, která se po totálním útlumu mezi lety 1948 a 1989 znovu zrodila na začátku 90.let. Tím, co nás vždy spojovalo bez ohledu na určité názorové rozpory, byl radikální a militantní antikomunismus. Odpor vůči rudým všech jejich odstínů ať už si říkali socialisté, trockisté, anarchisté, komunisté, či další, co je čert vzal. Když jsme na jaře 99 protestovali proti bombardování Jugoslávie před Pražským Hradem, zcela rezolutně jsme se odmítli připojit ke stejně protestujícím bolševikům.

Obskurní staří bolševici byli poté po dlouhou dobu v nezájmu dění a naším nepřítelem byli moderní rudí. Ať už militantní antifašisté, nebo mladí sociální demokraté, nebo Zelení, nebo nová evropská levice, kterou jsme společně nazývali neomarxisty. Tito lidé jsou nepřítelem nacionalistů nadále, ale na vlastenecké scéně se v posledních letech objevil jeden nešvar. Staří bolševici se vrátili a stali se součástí scény.

Není cílem tohoto článku analyzovat důvody, proč velká část současné české vlastenecké scény obdivuje Putina, kterého ruští nacionalisté ze srdce nenávidí. Fakt je ovšem ten, že Putin, jako imperialista, může národní hrdost budovat jen na tom období, kdy bylo Rusko skutečně mocné, a tím je období Sovětského svazu. Bolševického Sovětského svazu. A čeští vlastenci, Putinovi obdivovatelé, tento diskurz bez výhrady přijali.

V 90.letech by bylo jednoduše nepřijatelné, aby člověk nazývající se českým vlastencem vyjádřil obdiv k Rudé armádě a Sovětskému svazu. V divokých 90. letech by v tom lepším případě skončil v nemocnici. Dnes, zdá se, je takové prohlášení českou vlasteneckou scénou přijímáno s pochvalným mručením. A zástupným symbolem těchto tendencí se stala socha maršála Koněva v pražských Dejvicích.

Jako český nacionalista odmítám mýtus o tzv. osvobození Rudou armádou v roce 1945. Cílem vojenských operací bolševických band bylo zničení jejich úhlavního nepřítele, nacionálně socialistického Německa, a pokračování kurzu, který Sovětský svaz započal již v roce 1939. Tedy dobytí Evropy a její bolševizace. Vzpomeň na Polsko, Finsko a Pobaltí na začátku války. Není náhoda, že státy “osvobozené” Sovětským svazem zachvátil až na výjimky rudý teror a politické převraty vedoucí k dlouholeté nesvobodě a útlaku, zatímco státy neosvobozené Rudou armádou čekal svobodný a nezávislý, ač ne zcela dokonalý osud. Jednoduše, jednoho okupanta – nacistu, nahradil jiný okupant – komunista. A to není žádné “osvobození”.

To, že jsme v roce 1945 spadli do sféry bolševického vlivu, odnesly tisíce českých mužů a žen svými životy, statisíce svými zničenými životy a naše země úpadkem, ze kterého se snaží vzpamatovat dodnes. Jakýkoliv výraz vděku bolševikům za to, co s námi od roku 1945 dělali, je plivnutím do tváře všech jejich obětí.

Socha maršála Koněva, stejně jako socha posledního bolševického vojáka, či politika, nemá v naší zemi co dělat. Možná je můj názor v současné vlastenecké scéně v menšině, ale rozhodně není osamocený. Pro-bolševické, či pro-putinovské tendence nelze nadále tolerovat. Není to tak, že pokud odmítáme Brusel, musíme adorovat Moskvu. Jako čeští nacionalisté musíme jednoduše odmítnout obojí.

Komentáře

komentáře