Americké národní parky navštěvuje málo černochů. To se má změnit

0

Na seznam aktivit, které jsou rasistické, protože je američtí černoši málo provozují, se nyní dostala i turistika. Americký černoch se statisticky turistice věnuje velmi málo a tak aktivisté hledají důvody a nacházejí je v prý přetrvávajícím rasismu. Musí se jim nechat schopnost každou problematiku rozebrat do těch nejmenších detailů a vysvětlit, jaké rasistické překážky černochům brání to a ono dělat.

Před dvěma lety se objevil film Zelená kniha. Ten pojednává o geniálním černošském muzikantovi, který si najme bílého ranaře, a ten jej doprovází na jeho turné po americkém Jihu odehrávajícím se v 60.letech. O pozadí filmu si můžeme přečíst na Wikipedii, kde je článek o skutečné “zelené knize”, což byl cestovní průvodce pro černochy v Americe. Většina soukromých hotelů či restaurací, a to i na Severu, odmítala černochy obsloužit, a tak ti, když byli na cestách, potřebovali vědět, kde se případně mohou najíst a kde ubytovat. A to jim právě tento průvodce řekl.

Černoši a aktivisté tedy argumentují, že do roku 1964 byla černošská turistika velice problematická, protože když jste vyrazili na výlet a ten se protáhl přes noc, nemuseli jste najít nocleh, a místní běloši vás mohli i napadnout. To je pravda. Ale nedívejme se na tento problém jen z černošské strany, jak je dnes populární, ale i z naší, bílé strany. Většina amerických bělochů byla z přítomnosti černochů v USA nešťastná. Do konce občanské války z nich užitek mělo jen malé procento bohatých otrokářů (10 procent obyvatel Jihu) a zbytek Jižanů a celý Sever z nich neměl nic. Většina Ameriky černochy nijak nevyužívala ani nezneužívala. Ačkoliv mnoho Američanů vnímalo otrokářství jako nemorální a chtěli jej zrušit, řešením pro mnohé z nich byla repatriace černých zpět do Afriky. Jejich setrvání v USA bylo řešením jen pro radikální abolicionisty, kterých byla menšina. A když byl nakonec americký černoch s bělochem zrovnoprávněn, většina států a měst si hledala své cesty, jak to udělat, aby se bílí s černými nemuseli potkávat. A tento stav vydržel po konci občanské války téměř 100 let.

Veškerá segregace byla v průběhu 60. let odstraněna. Na federální úrovni byla odstraněna dávno předtím. Tedy více než 50 let v USA neexistuje žádná překážka, která by černochům bránila cestovat a využívat hotely či restaurace. Pokud by si dnes jakýkoliv podnik v sebezapadlejší divočině dovolil černocha neobsloužit, takový podnik bude zničen nejen ze strany státu, ale i fyzicky nějakými demonstranty. Co tedy černochům stále brání v tom vzít si na záda batoh a vyrazit do hor?

Článek v National Geographic se problému věnuje, ale důvody stále hledá v 60.letech a dále. Středoevropan půjde pro odpověď ještě dál.

Jsem přesvědčen, že cestování, touha po dobrodružství, objevování neznáma, mořeplavectví, slézání velehor … to všechno je charakteristika lidí bílé rasy. Z Evropy jsme vyráželi do všech koutů světa. Dostali jsme se do Asie, do Afriky, do obou Amerik a nakonec jsme celý svět obepluli. Naši lidé vyráželi do divočiny ostatních světadílů často jen s cílem poznání, co tam je. Nedalo nám to, a potopili jsme se i na dno oceánů a dostali se do vesmíru. Jsme objevitelé, dobrodruzi, neposedové. My a jenom my. I dnes bílí “baťůžkáři” cestují po celém světě. Trmácejí se Afrikou, Asií, Austrálií, Jižní Amerikou. Sebrat se, vzít batoh a vypadnout je naše přirozenost, kterou u jiných ras v takovém měřítku nenajdeme. Pokud teď vyrazíte do těch nejvíc odlehlých koutů planety a narazíte tam na jiné cestovatele, je téměř stoprocentní pravděpodobnost, že to budou bílí lidé, tak jako vy.

Fakt, že američtí černoši téměř nenavštěvují americké národní parky, může být donekonečna interpretován, jako důsledek nějakého skrytého rasismu. A po jeho stopách se bude pátrat ještě za 100 let, až v Americe už žádní běloši nebudou žít. A možná si i tehdy někdo bude lámat hlavu nad tím, proč mají národní parky tak malou návštěvnost.

Komentáře

komentáře